Cílem této cesty bylo malé městečko Sorbolo nedaleko Parmy v Itálii, kam se vydala skupinka deseti motorek z Čech na místní sraz. Sestava lidí se dala dohromady především na internetu přes motokonferenci. Sestava byla následující:

Pavel Remeník Yamaha FJ 1200, Josef Kolár Honda Transalp, Jarda Honzajk Yamaha XJR 1200, Tomáš Vávra Yamaha XJR 1300, Jirka Bašný BMW K100, Jindřich Belšan Honda ST1100Paneuropean, Jirka Ernest + Petra Honda VFR, David Hájek + Soňa Suzuki GSXR 750, Petr Farda Yamaha XJ600S, Jirka Svozil Ducati Monster 600

Tento dokument udává okolnosti tak, jak jsem je viděl já. Jel jsem mimořádně sám, Jana musela zůstat v práci. Nejsem na cestování single zvyklý, ale kolektiv byl dobrý, i když jsem v podstatě nikoho neznal.


Mašina byla zcela v pohodě, pouze jsem na ní namontoval boční kufry Bieffe Elite 42l, čímž se dosti rozšířila. Jak jsem později zjistil, nemělo to vůbec vliv na spotřebu, na jízdní vlastnosti pouze částečně v zatáčkách. Problém byly pouze zacpaná italská města a Praha, kde jsem díky šíři mel problémy s kličkováním v kolonách. Dále jsem už shodil původní Micheliny a obul Dunlopky - vpředu Arrowmax, vzadu K275. Gumy byly už částečně jeté a dovezené z ciziny, avšak subjektivně seděla mašina mnohem lépe, což jsem si ověřil i v Alpách. Dále jsem též vyměnil původní svíčky Denso za nové NGK CR9E, které jsou sice o stupínek teplejší než ideální osmičky, ale byly taktéž v pohodě. Po této kůře jela mašina mnohem lépe a i lépe startovala.


Den první - středa 10.5.2000 Teplice - Praha - Tábor - České Budějovice - Český Krumlov; 260 km

Je krásně a mne dnes čeká první úsek cesty - spojovací etapa. V Praze máme sraz s Jirkou Bašným, Jindrou, Davidem a Jirkou Ernestem. Sraz je určen v 17:30 u Meka v Průhonicích na výpadovce z Prahy na Tábor. Vyrazil jsem po práci v 16:00 směr D8. Cestou mne přepadl silný pocit potřeby vrátit se. Jak jsem později zjistil, byla to předzvěst problémů v práci, které po dobu mé nepřítomnosti vznikaly... (A to nejsem workoholic a strašně rád vypadnu). Ještě že jsem byl vybaven zázrakem nové doby, telefonem GSM. V Praze jsem ještě nalil plnou a namastil to do Průhonic. Na místo jsem dorazil se zpožděním asi 10 minut, ale nebyl jsem poslední. Po chvíli dorazili Ernestovi a my vyrazili směr Český Krumlov. Kdo tuto silnici zná, ví, že je to nuda, akorát kolem české Sibiře je pár zatáček. Informace Jirky Bašného, že jezdí pomalu, se ukázala jako nepravdivá, jen tak tak jsem litrům stačil, na dálnici chvílemi 150, na Táborský pak často přes 120, ale nebyli tam žádné radary, takže jsme bez problémů dorazili po osmé hodině do Krumlova. XJčko mělo delší odezvu na přidání plynu, takže když za to JB s Jindoru vzali, chvíli mi ujížděli, než jsem je dotáhnul. Výkonový rozdíl byl trochu cítit. Tam jsme po chvíli tápání, jak je to s ostatními, nakonec vyrazili k domu, kde měl domluveno spaní JB, ale nakonec jsme se vešli všichni. Pouze nás překvapil krpál, v jakém byl dům umístěn. Majitel, sám zuřivý motorkář, nás ustájil v podkroví. Ještě jsme vyrazili na večeři, když tu se v lokálu objevil zbytek výpravy a diskuse se protáhla... Palačinka mi moc nesedla, ale dostal jsem se z toho. Akorát jsem zjistil, že nějak nemám kartáček a pastu, takže jsem to musel řešit nouzově...


Den druhý - čtvrtek 11.5.2000 Český Krumlov - Studánky - Linz- dálnice na Salzburg - Sattledt - Kirchdorf - Klaus - Pyhrnpass - Liezen - Trautenfels - Oblarn (pumpa) - Grossolk - Solkpass - Murau - Predlitz - Turracherhohe - Ebene Reichenau (pumpa) - Bad Kleinkirchen - Radenthein - Millstadt - Seeboden - Greifenburg - Oberdrauburg - Kotschach-Mauthen (pumpa) - Plockenpass (Itálie) -Paluzza - Comeglians; 518 km

Na sraz před penzionem Jozefa,jsme dorazili všichni včas, udělali divadýlko pro Němce, Pepa se rozloučil s manželkou, a pak jsme vyrazili směr Rožmberk a Vyšší Brod podél Vltavy. Tuto silničku z minulosti dobře znám a je nádherná, i když na ní byly něco jako frézovací rýhy, akorát širší a mělčí. Všichni jsme to ale projeli OK. V Brodu jsme naposledy brali benzin v česku a čekali na Jirku B. Ten se zdržel v Krumlově když čekal na pana domácího, který musel ráno se synkem k doktorovi. Takticky jsem využil přestávky k nákupu kartáčku a pasty. Měli pouze Reach za 46 kaček a ještě dražší, takže jsem nakoupil nejdražší kartáček svého života a poté se již skupina přesunula směr hraniční přechod Studánky. Směle jsem ignoroval Vietnamčíky prodávající trpaslíky a jinou veteš Rakušákům, a za chvíli se již kola zakusovala do prvních metrů silnic našeho jižního souseda. Za přechodem jsme ještě koupili dálniční známku na 2 měsíce za 80 ATS a vyrazili směr Linz.

Počasí bylo jako již celý měsíc slunečné, na obchvatu Lince doslova vedro, takže jsme to nasmažili směr Salzburk a sjeli z dálnice u Sattledtu a pokračovali po silnici číslo 138 až do Liezenu. Jedná se o krajinu položenou výše v horách, přesto se jelo pohodově. Jel jsem většinou druhý nebo třetí, přes Alpy nás vedl samozřejmě Jirka B., následován věrným Jindrou, takže jsem sledoval především kufry a zadní světlo Paneuropeana, které je pěkně velké, narozdíl od té potvory na Kčku, která vypadá jak mlhovka ze stodvacítky... V Liezenu jsme odbočili na silnici 308 a pokračovali až do Stein a.d.Enns, kde jsme hodlali překonat hory průsmykem mezi Schladminger Tauern (2500 až 2800m.n.m.) a Rottenmanner Tauern (2000 až 2300m.n.m.) průsmykem nad obcí St. Nikolai. Na přístupové cestě jsme zastavili u BP, aby naše velkoobjemové stroje mohli zahnat žízeň a my aspoň chvilku zapadli do stínu, jelikož už bylo slušné vedro. Když se v prostoru benzínky, která v mimosezóně zjevně příliš nefrčela, začal procházet značně podnapilý domorodec se žvárem a cosi do nás lámat, raději jsme vypadli. Taktéž nám paní pumpová sdělila, že průsmyk je uzavřen, ale prý se to dá projet. Neohroženě jsme tedy postupovali dále. Jalikož nás i další domorodí horalé ujišťovali o tom, že se to fakt dá projet, zvesela jsme ignorovali ceduli zákaz vjezdu a zakousli se do lesa pod průsmykem. Stoupání bylo celkem v pohodě, akorát Jirkova Dukatka nějak měkla, majitel se však vymlouval na to, že se teprve učí na své chrčící obludě jezdit vracečky... Poněkud mě překvapilo, že jsme jeli místy po cestě, která bylo vyfrézovaná do dvoumetrové závěje, ale až na mokrý asfalt do bylo bez problémů. Pouze byla silnice pokryta tenkou vrstvou alpského vápenatého prachu, který smíšen s vodou vytváří na mašinách nehezké bílé mapy, ale to už k Alpám patří. Cestou jsme minuli i minivozítko Ligier s maloobjemovým motorem, který se též plazil vzhůru. Dle jiné SPZ jsem usoudil, že k řízení není třeba mít řidičák na auto, jak jsem kdesi četl... V průsmyku u kapličky jsme vybalili lehký obídek a za chvíli přisupěl i Ligier, ze kterého vylezl jakýsi pán středného věku. Zatímco větráky vozítka zuřivě syčely, my pomalu dojídali a připravovali se na další cestu.

Sjezd proběhl bez problémů, akorát mne překvapili silničáři zuřivě pracující na vozovce. Možné byli ještě víc překvapeni oni... Bez průtahů jsme pokračovali k dalšímu přejezdu, tentokrát přes Gurktaler Aplen po silnici číslo 95. Nad hřebenem se však tyčil mrak a z něj pěkně lilo. Jirka schován za plexi svého bavora pokračoval bez zastavení neohroženě vpřed do lijáku a ignoroval zuřivé myšlenky některých členů výpravy, kteří k němu vysílali telepatické příkazy: "Nepromoky, nepromoky". Obzvlášť David se Soňou v džínách a šusťákovce brzy připomínali hrdiny filmu Dancing In The Rain. I má textilní bunda od Psí po chvíli slušně navhla a botky jsem se neuměle snažil schovat za žebra čtyřválce... Z krajiny jsme toho moc neměli, každý měl plné ruce pazourů se řízením, ale všichni to zvládli na jedničku. Na vrcholu jsme našeho vůdce pochválili, jak je tvrdej a nevyměknul v tom dešti a nenechal nás nedůstojně poskakovat při oblékání skafandrů. Naštěstí se skutečně jednalo pouze o přeháňku, jak jsme zjistili po příjezdu do Ebene Raichenau, kde jsme opět napojili své oře. Jeden chlap u pumpy si ho dokonce vezl za svým Subaru na vozejku - živýho. Zde jsem se zaujetím sledoval, že skoro každý má zmíněné Subaru (různé typy - Justy, Leone, Lagacy...) a nebo alespoň jinou čtyřkolku nabastlenou na FWDčko. Jiný kraj...

Po silnici 88 a 100 jsme se počali přesouvat přímo na západ, což v pozdním odpoledni nebylo vzhledem ke slunci do očí nic příjemného, navíc provoz byl dosti hustý, takže jsme se při předjížděcích manévrech poněkud roztrhali. Nejvíc mě dostalo, že když jsem po několika kilometrech konečně předjel jeden kamion, tak jsem v zrcátkách viděl, jak odbočuje kamsi ze silnice... Někteří závistivci se mi smáli, ach jo. Po přesunu do obce Zwickenberg jsme opět napojili naše oře a vyrazili směr Kotschah, čili přímo k jihu. Kotschah leží za hřebenem Giltaler Alpen, který jsme museli v ostrých serpentinách překonat, takže jsem si zase opět poněkud více ojel pneu i na bocích. Navíc mašina jela jako blázen, takže jsem to klopil a klopil... Po příjezdu do Kotschachu jsme míjeli odporně drahý, avšak perfektně vybavený kemp, kde jsem spal loni při návratu z Istrie, a vyrazili nahoru na Ploecken Pass, který je hraničním průsmykem do Itálie. Mé varování, že to tam loni nahoře bylo rozkopané, bylo v údolí vyargumentováno rychlou prací rakouských dělníků, přesto se však opět prosadil zdravý skepticismus, takže jsme si smahli krátkou terénní vložku po šotolině do slušného stoupání. A pak již noha Slovanova spočinula ve slunné Itálii. Akorát že bylo zataženo a navíc počala být kosa. Sestoupili jsme mnoha vracečkami do Paluzzy a po krátké bojové poradě bylo rozhodnuto vyrazit směr Comeglians, kde má být kemp. V cílové obci se naše skupina jaksi rozdrobila ve snaze najít místo ke spánku. Jindrova informace že viděl loučku a na ní jeden stan byla ignorována, protože začínalo pěkně mrholit a nikomu se v té zimě nechtělo stavět stan a v něm moknout. Jinak obec byla jako po vymření. Kemp jsme našli, zavřený, nikde ani noha. Většina stavení vypadala opuštěně. Jen kdesi nad námi se v mlze pohupovaly kabinky lanovky. Obec zjevně žije z lyžařů, ne z motorkářů... Pepa pro změnu vyrazil do jednoho z hotelů, kde prý prolezl recepci, kuchyni, pokoje, vše otevřené a nikde ani noha. Nakonec však objevil jednu Italku, která nám popsala cestu do hotelu, který prý premává. Po několika peripetiích, kdy se lidé průběžně ztráceli a nalézali v mlze a deštíku, jsme se nakonec všichni nějak sešli u toho hotelu, kde byla vyjednána cena 35000 lir za osobu. Pepa zkušeně vyžebral slevu 5000 pro ty, co spí na vícelůžkových pokojích (více něž 2 postele). Zaparkovali jsme motorky, zamkli, já s Pavlem aplikovali igelitový přehoz a vydali se vybalovat. Byl jsem na pokoji s Jirkou Svozilem a Pavlem. Po krátké revizi financí jsem zjistil že 30000 lir dosti zasáhne do mého rozpočtu, vycházelo to dost přesně, ale když se člověk zase jednou vykoupal a umyl hlavu, vše vypadalo růžověji. Ještě jsme se zapsali dole v recepci a pak vyrazili do baru, kde se postupně sešla celá výprava na krátké povídání. Probralo se lecco...


Den třetí - pátek 12.5.2000 Comeglians - Tolmezzo - Forni di Sotto - Passo della Mauria - Lozzo di Cadore - Pieve di Cadore (cyklisti) - Cortina d´Ampezzo (pumpa) - Passo di Falzarego (kroupy, déšť) - Arabba - Passo di Pordoi - Canazei - Predazzo - Cavalese - Ora (ztráta Jirky a Davida) - Trento (ztráta Jindry atd) - Rovereto - Pescantina (pumpa) - Verona (ztráta Petra atd) - Villafranca - Mantova - Viadana - Viadana - Brescelo - Sorbolo; 642 km

Ráno jsme se statečně sešli u snídaně, kde bylo k dispozici skvělé capuccino, housky a med či marmeláda, takže jsme se na ten dlouhý den pořádně nadlábli. Jako obvykle mne opět překvapil proces, kdy se šílený neuspořádaný bordel z věcí v pár minutách naskládá do kufrů a nikde nic nezbývá... Začali jsme žhavit mašiny, když tu se Dukaťák ptá Pavla, jestli hodlá odjet i s tím řetězem, kterým přivázal svého stíhače k Tomášovu. Též nenápadně sundávám zámek s kotouče přední brzdy a dělám jakoby nic. Kdesi z dáli vypráví Jirka Ernest, jak nemůže mít tyhle zámky, protože je šílený sklerotik nebo co. Kolem pobíhá Jarda v trenkách a vece, že za chvíli je. A opravdu, za okamžik již klesáme zpět do Paluzzy a pak dále na jih, směr Tolmezzo. Míjíme nějaké uzavřené pumpy, ale dle sdělení recepční z hotelu, dále na jihu mají být otevřené a nestávkovat, což se po chvíli potvrzuje. Míjíme v protisměru stojící hlídku karabiníků, jeden drží v ruce samopal. Přesto po chvíli opět zvesela ignorujeme ty jejich padesátky a třicítky. Po příjezdu do Tolmezza točíme směr Passo della Mauria přes Forni di Sotto. Cestou začíná pomalu poprchávat a kdesi v tunelu ztrácíme VFRo a SRADa, protože vyměkli a šli do nepromoků. Zastávku využívám i já k nacpání se do gumy, protože už cítím vodu jak promokla skrz bundu. Kdesi v lese též míjíme auto s českou SPZkou, jediné které jsem celou cestu viděl. Mírným, zalesněným krajem se blížíme k průsmyku, který míjíme celkem bez velkého nadšení a klesáme dolů na Lozzo di Cadore a dále na Pieve di Cadore. Zde nás udivuje zvýšená počet karabiníků a různé transparenty nad silnicí, jako by slavili první máj nebo co. Nakonec nás všechny jeden obzvlášť vyfintěný policajt odklání a malé parkoviště u cesty. Někteří z nás, kteří začali po dešti chrastit, toho zneužívají k namazání řetězů za pohrdlivých pohledů Jirky B. a zbytku kardanového kmene, tj. vlastně jenom Jindřicha. Po chvíli se po silnici okolo nás začínají míhat asi tak padesátkou různě houkající a blikající policejní auta a motorky. Jirka B. poznamenává, že když tudy jel naposled, projížděl papež. Svatý otec však pro tentokrát zůstal doma. Ze zatáčky se najednou vynořuje bavorák, na něm sedí Ital "tlustej jako prase" v kožené typické bílo-červeno-zelené kombinéze, v hubě žváro, a za ním dalšími motorkami obklopený jede cyklista. Chvíli nic a pak krátký peloton. Náhle je po všem. Ti hoši jeli do toho desetistupňového stoupání dobrých čtyřicet... Asi jako když já jedu z plovárny po rovině a šlapu co to dá. Nechápu... Později jsem si kolem cest všímal spousty cyklistů, i žen, co se prohánějí po silnicích často v silném provozu. Jo to skutečně líheň a národní sport, Italové mají ve světové špičce spoustu závodníků. A Giro se jede už za tři týdny... Pokračujeme bez větších problémů až do Cortiny d"Ampezzo, kde zajíždíme k pumpě, mašinkám už trochu vyprahlo. Benzínka zjevně nestávkuje, čili točíme až po hrdla. Dokonce se mi podaří i zaplatit svým Elektronem, poprvé a naposledy v Itáli... Nahoře nad námi v průsmyku Falzagero jsou mraky, z čehož usuzuji, že tam prší. Navlékám se tedy do kombinézy, snad jako jediný. Pak už vyrážíme směr vzhůru. A ono skutečně cestou prší, dokonce chvíli i padají kroupy. Naneštěstí jsem si nevzal návleky na rukavice a boty, což mě dost dere, protože obojí mám jaksi méně voduvzdorné. Snažím se proto schovat boty co nejblíže k motoru a minimalizovat řazení, abych si botu nenamočil. Dokonce se přistihuji i při tom, že jedu několik vraceček za tři, pak přes spojku projedu zatáčkou a na krátké rovince jenom vytáčím motor. Nadávám si, jaký jsem to ale kretén a začnu zase řadit. Náhle konstatuji, že v levé botě je voda. Nu což, stalo se. Nakonec dojíždíme až nahoru do průsmyku, kde už moc neprší, ale okolní kopečky jsou zakryty v mracích, takže jenom pár foteček, navlékám zbytek dešťových nesmyslů a hurá vpřed, vlastně dolů.

Při sjezdu využívám zastávky na focení, abych se mrknul do mobila, kde je již několik SMSek, abych zavolal. Po krátkém hovoru, kdy se snažím poradit s problémem, který nastane samozřejmě až v den, kdy jsem zcela kdesi v pytli, pokračuji dále. Kousek před Arabbou zastavuji opět, abych ze sebe svléknul ty nepromoky, protože je v nich už slušné teplo a déšť jsme nechali daleko za sebou. Navíc David a Jindřich jsou kdesi v nedohledu za mnou. Navíc jsme se ještě nahoře dohodli, že to kdyžtak trochu roztrháme, není kam odbočit a každý ať jede a fotí, jak se mu chce. Volám proto znovu do práce. Míjí mne zbytek výpravy, mávám na ně, že je to OK a za chvíli jedu i já.

Dojíždím do Arabby a nikde nikdo, pouze veliká křižovatka. Po chvíli zmatku otevírám mapu. Jedna cesta je na sever, druhá na západ. Itinerář nemám, takže dle selského rozumu si říkám, že asi jeli na západ. Žhavím tedy mašinu spoustou vraceček a serpentin nahoru do Passo di Pordoi. Určitě budou čekat nahoře. Cestou po suchém asfaltě míjím autobus s turisty. Nechápu, jak to tam může vytočit. Jedu však sám, nebrzdí mě žádné těžkotonážní křižníky (s kardany), proto využívám lehkosti šestistovky a prostě si to docela užívám. Několikrát spatřím i sviště, jak sedí na silnici a jelikož nedělám moc velký kravál, tak mne spatří až když jsem jen pár metrů od nich a běží se schovat. To skupina samozřejmě neviděla, jak jsem později samolibě zjistil. Vyjíždím až do průsmyku Pordoi, po výpravě není jediné památky, jen pár autobusů s důchodci, takže ihned pokračuji dále dolů, a opět si vychutnávám zatáčky. Náhle se po straně vynoří malý plácek a na něm obědvající motokonferenčníci. To je nápad, už mám taky hlad, takže si dělám instantní těstoviny. Prý je to novinka, ale nic moc. Kelímek od nich využívám posléze jako hrneček na kafe, které si též rychle vařím. Má trochu divnou chuť... Při vaření mám na uchu mobila, držím si ho ramenem, konzultuji ten problém v práci. Nějak to asi není vidět, takže se mne kdosi ptá, jestli mluvím na něj, zbytek mne má za blázna. Když tu se odkudsi shora přivalí mraky a silný vítr. Vypadá to na déšť. Bleskově balím, ostatní mají náskok. Zase oblékám kombinézu a vyrážím jako předposlední, za mnou už jenom obligátní chvost, Ernesti. Těsně před tím než vjedu na silnici, prosviští okolo ten autobus. Navíc už prší, ale po pár zatáčkách jej hrdinně předjíždím a po trochu ostřejším sjezdu dojíždím i další přede mnou. Jelikož čas již pokročil a do Sorbola stále daleko, nezdržovali jsme se příliš a pokračovali dále směr Canazei, Predazzo, Cavalese. Kdesi za námi se ztratili Jirka Ernest a David kvůli fotografování. Jak jsme později zjistili, odbočili za Cavalese na jih směr Trento po vedlejší silnici, zatímco nás ostatní vedl Jirka B. neohroženě směr Ora. Dorazili jsme až na okraj údolí řeky Adige, které se rozkládalo kdesi hluboko pod námi. Byl to úchvatný pohled. Několikasetmetrový sráz dolů do údolí naháněl strach. Bohužel fotku nemám, jelikož CK Bašný nám nedovolila zastavit. Navíc při sjezdu dolů začínalo být slušné vedro a já měl pořád ty černé nepromoky, takže jsem se docela fest potil. Dole v obci Ora jsme zjistili, že nám chybí Jirka s VFR a David s GSX-R, byl tedy ponechán Jindra, ať na ně počká. Jak jsem se již zmínil výše, nedočkal se, protože jeli jinudy. Takže se naše skupina poprvé rozdělila. Velká skupina pokračovala dále na jih po silnici souběžné s dálnicí, i když díky silnému provozu v menších skupinkách. Jedu s Josefem a Pavlem, když tu jsme s krátce zakufrovali. O té silnici vím jenom to, že tam byla přikázaná padesátka pro tanky... Projeli jsme jakousi mimoúrovňovou křižovatku a zastavili. Zbytek skupiny zmizel. Po krátké debatě, kterou jsem zneužil je svlečení nepromoků, jsme to otočili a drbali zpět. V dlouhé zatáčce jel Pavel hodně přes sto dvacet, já jsem to měl ve sto dvaceti tak akorát a Josef na špuntech za mnou už prý docela plaval. Náhle vidím v pravo stát naší tlupu. V tu chvíli jsem předjížděl nějakého Citroena, ale nevěděl jsem co je za mnou, takže jsem nebrzdil ale manévr dokončil a odbočil doprava, kde stáli na příjezdovce k nějaké fabrice. Ještě že mám vzadu ty kufry, jinak jsem tam málem předvedl pěkné stoppie. Za okamžik za mnou dobrzdil Josef. Měli jsme ale štěstí, asi o sto metrů dál stáli karabiníci s laserovým měřákem. Na nás třech by si opravdu smlsli... Naše zmenšená skupina pokračovala dále směr Trento a Verona. Jelikož nás tlačil čas, jeli jsme docela rychle. Navíc kdosi poslal P. Remeníka, ať jede první. Tento tah se však ukázal být poněkud nezodpovědný, protože to drbal, jako když to ukrad. Měl jsem docela problémy jej udržet a co pak teprve ti chudáci na konci. Za Trentem se silnice docela vyčistila, takže jsme to hnali tak těch +30 pořád pryč. Když ti Italové tam mají všude ty svoje padesátky a třicítky, zcela zbytečně. A navíc pořád plná čára. Takže se to snažíte chvilku dodržovat. Když vás ale na padesátce, kde jedete šedesát, předjede osmdesátkou holka v minisukni na skůtru, tak jedete jako oni. Navíc plná čára v Itálii pro motorky asi neplatí... Jízdu nám navíc zpestřovaly sexuální pracovnice z Afriky, zajímavě oblečené a učesané, které stály u výjezdů z vinic. Když tu náhle se kdesi vzadu vzbudila italská krev v Dukárně Jirky Svozila a stroj vyrazil vpřed, jako by chtěli dojet obrovské FJčko, které jsme vlastně honili všichni. Bylo jasné, že tato silnice Monstru skutečně sedí. Pokračovali jsme ve střelbě až k obci Pescantina, kde XJRka měla po 250 kilometrech od posledního tankování sucho ve svých 24 litrových nádržích... Tak jsem tam taky nacpal co se dalo, to jest 10,5 litru. To mne poněkud zarazilo a na druhou stranu i pobavilo. Jeli jsme přece všichni úplně stejnou střelbu, víceméně ve skupině. A oni tankovali dvakrát tolik než moje XJ600S. I Jirka Bašný se svým stříkačkovým Káčkem bral víc... I poděkoval jsem konstruktérům v Iwatě, jak skvěle šetří mou peněženku, když vymysleli XJ600S. No, ještě že jsem si to XJRko nekoupil. Trochu jsme hodili řeč, Jirka Bašný byl docela slušně opocen, navíc nám sdělil, že v obci ještě nikdy 120 nejel a že by se tam vpředu mohli klidnit. S tím jsem zcela souhlasil, též raději jedu tak, abych viděl i něco okolo a ne jenom asfalt. Navíc při jízdě za XJRkem Jardy, kterému chrastila řetězová sada jako Kosťa Nesmrtelný, jsem trpěl fóbií, že ten řetěz praskne a vezme mě do xichtu... Po krátkém odpočinku jsme pokračovali směr Verona. Město bylo krásné, jeli jsme podél řeky za naším vůdcem Pavlem. Myslel jsem, že jsem poslední, takže jsem si chtěl udělat pár fotek pro Janu. Takže když na jednom ze semaforů skočila těsně přede mnou červená, zastavil jsem a nechal zbytek jet dál s tím, že je snad doženu. Bohužel za mnou jela ještě Krátká Noha, která mi ihned vynadala, že to se prostě projíždí. Namítal jsem sice, že asi vteřinu potom, co jsem zastavil, vyjely z leva dva potomci básníků na skůtrech po zadním, byl jsem však smeten Jardovým charisma až na dno. Navíc bylo šílené vedro... Chtěl jsem jet dále podél řeky, ale na další křižovatce bylo nábřeží rozkopané, zatočil jsme tedy doleva, že pojedeme víceméně směrem, který jsme až do té chvíle drželi. Na jedné z křižovatek nás však překvapila cedule Mantova, náš příští cíl, opačným směrem. Zkusili jsme tedy jed podle ní, po chvíli jsme se však ztratili v jakési čtvrti amerického typu s pravoúhlými ulicemi. Jarda se zkoušel ptát, ale všichni ho posílali na autostradu. "Na to jim kašlu," odtušil jsem a jal se vedení. Po chvíli jsme byli opět u rozkopaného nábřeží a nakonec na té osudné křižovatce s cedulí na druhou stranu. "Ignoruju to," sdělil jsem Jardovi, "jeď za mnou." Po chvíli jízdy jsme opět kdesi v dáli spatřili ceduli Mantova. Ano, jedeme správně. Ono slovo jedeme není zcela na místě. Většinou jsme kličkovali mezi dvěma řadami stojících aut. Já jsem jel první a protože jsem měl kufry, co chvíli jsem musel zastavit a počkat, až auta popojedou a já se vejdu. Nakonec jsme dorazili na jakýsi okruh městem, kde stále byly cedule letiště a Mantova. Jedeme dobře. Ujeli jsme po dvouproudovce asi pět kilometrů, když nás to nahnalo do mimoúrovňovky. Cedule Mantova nás vedly zpět na dvouprodovku, ale jeli jsme opačným směrem!!! Jsem zvyklý orientovat se dle slunce a "vnitřního kompasu", ale tohle mne trochu rozhodilo... Navíc, teď to můžu přiznat, maličko hůř vidím na dálku, takže se mi blbě čtou vzdálené ukazatele. Soustředil jsem se tedy na cedule, abych něco nepřehlédl. V tu chvíli nás v opačném pruhu minula naše ztracená skupina s Jirkou Bašným, Pavlem, Tomášem atd. Jirka prý stál na svém Monsteru, mával, že málem spadnul. Oni byli za námi! Kufrovali ve Veroně ještě dýl než my... Neviděl jsem je, Jarda za mnou sice ano, ale asi mne nechtěl rušit ve vedení (a navíc já jsem měl fotokopii autoatlasu, on neměl nic), čili jsme pokračovali sami až do Mantovy. Tam jsme na začátku města stopli Itala na skůtru co jel z pole a zeptali se ho, kudy na Sorbolo, které sice leží směrem na Parmu, ale my nechtěli jet přímo ale po vedlejší silnici přes Viadana. Ital Sorbolo neznal, ale strčil jsem mu pod nos mapu a on pochopil. Zatímco nám popisoval cestu, projelo kolem stříbrné Ferarri s patřičnou zvukovou kulisou. Další úkol splněn... Ital radil jet furt rovně a na druhé křižovatce za mostem doleva, nebo to jsem mu alespoň v mezinárodštině rozuměl. Jeli jsme tedy rovně, když tu se kdesi objevila cedule Parma rovně. OK, jedeme. Když tu se ulice pod ostrým úhlem větví. Parma doprava, my se však nestačím zeřadit do správného pruhu a jedeme doleva. Mávám na Jardu, že o tom vím, že to na další křižovatce opravím. Tam je však Parma rovně. ??? Ta vedlejší větev asi objížděla centrum, kterým jsme projeli my. Neva. Pak je náhle před nám řeka. Přejíždíme. To bude ten most, co říkal Ital. Pak doleva. Zatáčíme, ale cedule Parma za řekou zmizely. Trochu mne to zneklidnilo, Jardu to nasralo. Prostě jsme to přejeli, no. Posunkovou řečí se ujišťujeme u dvou taliánů, co si povídají uprostřed křižovatky (sic!), že se opravdu musíme vrátit. Tak jo. Po chvíli jsme však již našli správné cedule, v duchu poslali našeho minulého rádce tam, kam patří, a vnořili se do zácpy kolem nádraží, kam právě přijel vlak, lidé vylézali z haly, nastupovali do taxíků, na skůtry příbuzných a tak podobně, prostě bordel na druhou. Tak si tedy tímhle jedeme, když tu popatřím před námi jakési motorkáře. Ten bílý blembák je mi povědomý. Vždyť to je přece koleege Bašný. A tak jsme se zase našli. I opět jsme se svěřili do péče našeho vedoucího Pavla a jeli poslušně v houfu. Jarda probíral s ostatními mé krátké vedení a častoval mne nelichotivými slovy, avšak účel světí prostředky, jak říká matka příroda. Jsme přeci opět pohromadě. Venkov za Mantovou byl celkem bez provozu, pouze nás Pavel nutil opět překračovat rychlost. Ach jo. Pak v obci Viadana odbočil na kruháku kamsi mezi domy. My za ním. Po exkursi historickým centrem obce jsme na jakési téčku a kam teď? Krátká diskuse s okolojedoucím opilým motocyklistou na Hornetu nás žene doprava a když tu... jsme opět na kruháku. Nu což, sightseening k mototuristice patří. Pavel tentokráte zkouší jinou odbočku a asi to vyšlo, míjíme nějakého chlápka na mopedu-veteránu a po chvíli jsme v Sorbolu!!!!! Heuréka. Nalézáme náměstí pokryté italskými veteránisty a jedeme zakempovat. Je asi osm večer a mám toho full brejle.

V lágru, což je vlatně místní park, již čekají Ernesti a Hájkovi, přijeli chvíli před námi. Během stavby stanů doráží Jindřich, který jel po východním břehu Lago Di Garda, což určitě muselo být též zajímavé. Jsme zde všichni a bez ztráty bodu. Parkujeme u stanů, cizozemci to nechávají na o pár metrů dál na parkovišti. Důvěřuj, ale... Postavím stan, vlatně jenom tropiko, vybalím věci, omyju se ve studené vodě a pak už vyrážíme do centra. Jarda, Pavel, Tomáš a nevím kdo ještě se šli kamsi najíst (Krátká Noha prý volil již ze zvyku večeře dvě; nevím, neviděl jsem). Oblézáme s Jirkou B. a Jindřichem ty různý veterány. Jsou to hlavně italský kousky, starý Guzziny, Gilery, Vespy, MV Agusty a pod. Je tma, fotit se nedá, bohužel. (V tento moment musím odbočit a konstatovat, že jsem v Itálii viděl asi jenom dvě Cagivy. O čem to asi svědčí? Zato Dukáren jako psů...) Obhlížíme si i ten moped, který jsme předjížděli, má odpruženou zadní vidli vinutými pružinami. Dál je tam třeba Guzzina, která má ovládání dálkový-tlumený bowdenem od řídítek. Majitel nám to hrdě italsky vysvětluje, takže tomu vůbec nerozumíme, ale je aspoň milý. Kýváme s Jindřichem hlavou jako že je to jasný a radši jdeme dál. Zajímavý je i skůtr na plyn, nějaký prototyp, ale prý nejezdí. Do toho pořád vyhlašují italsky výsledky, každý účastník dostává pohár. A pak majitelé odjíždějí. Ty zvuky, to je paráda. V této zemi se zrodily vykuchané vejfuky. Nakonec zbyla jedna Guzina s obrovským chromovaným setrvačníkem, kterou majitel pro svou značnou tělesnou zchátralost jaksi již nedokázal našlápnout, takže požádal jakéhosi šedesátiletého mladíka, který po chvíli hopsání na kickstartu mašinu uvedl do chodu. Hrdý majitel za zvonivého zvuku čtyřtaktního jednoválce odkvačil do tmy, a já šel spát. Sice po kempu pořvávali nějací Němci, kdosi tůroval na parkovišti motorku a střílel chcípákem, avšak gumové špunty do uší od nás z továrny vše vyřešily.


Den čtvrtý -sobota 13.5.2000 Sorbolo - Parma - (Šunkárna) - Parma - Sorbolo; 70 km

Ráno se budím jaksi poničený. Zatímco noc v hotelu den předtím zahnala večerní bolest hlavy z dlouhé jízdy, ve stanu se to jaksi nepovedlo a hlava bolí dál. Vařím si tedy vietnamskou nudlovou, po které mě začíná i bolet žaludek. To je zlé. Jdeme se zaregistrovat, jelikož je devět hodin, pořadatelé jsou však poněkud zaskočeni. Tak brzo ráno nikoho nečekali. Po chvíli se ale vše vyjasní. Zapřádám hovor s panem Beránkem, který sem dojel sám na skůtru Simson... Kdo ho zná, chápe, ostatní se diví. (Mně osobně připomíná mého učitele těláku a technický prací ze základky.) Má na sobě jeansy a jakýsi vzorovaný svetr (je asi 25 ve stínu, svítí slunce), na hlavě kšiltovku. Když se pak doma podívám do Mototuristiky jaro 2000, je na fotce ve stejném ohozu. To abych dokreslil situaci. Též jeho maličký stan kontrastuje s obřími kopulemi Germánů. V kapse mám 10000 lir a pan Beránek mi ukazuje obchod a vedle ležící pekárnu. Navíc umí italsky, což se v této zemi asi docela hodí. Tvrdím, že si housky dokážu koupit sám, i když jsem po asijské snídani dost rozbitý, a vstupuji do pekárny. Nápis 6000 pod bagetou mne poněkud zaráží. Ve frontě přede mnou stojí Josef, kupuje celý pytel dobrot a platí pár tisíc. Aha, ty ceny jsou na váhu. Kupuji si tedy bagetu za 625 lir a jdu jí sežrat do stanu. Poté v již slušném vedru usínám, protože se nic neděje... Po probuzení v době oběda konstatuji, že mě je docela dobře, hlava bolí mnohem míň, bageta asi zneutralizovala východní kuchyni. Kdosi vece, že teče teplá. "Tady je sprcha?" ptám se a kolegové na mne popatří jako na malomocného. Přesto se hrdině vyzbrojuji ručníkem a jdu se vysprchovat a umýt hlavu. Už to po tom paření v helmě potřebovala. Migréna je pryč. Bella Italia. Dokupuji pečivo a v době siesty pozoruji zbytek výpravy jak myje motorky od alspkého bordelu (pouze Krátká Noha po noční debatě s Němci spí). Komentuji jejich marnou snahu tím, že cestou zpět se to stejně znovu ušpiní, avšak Petra mne nenápadně přinutí motorku umýt taky. (Hele, mě zbyla voda. A půjčím ti houbičku. A tak podobně). No, do vyjížďky do šunkárny v 16:30 je daleko, takže XJčko se po nějaké době blyští jako limuzína pana prezidenta. Též obhlížíme ostatní mašiny. Za zmínku třeba stojí CBR1000 se sajdkou a kyvkou vpředu postaršího francouzského páru, který se družně baví s p. Beránkem. Asi se dobře znají. Pak nějaké stavby na bázi HD, ale to není můj styl. Zbytek normální italské a japonské mašiny (žádné Cagivy).

V určený čas razíme na vyjížďku, kterou vede dvojice karabiníků na RTčkách. Jedeme skrz Parmu někam na jih, pořád rovně, pak projedeme přeháňkou, kterou si užívají zejména ti, co jeli v tričkách, já jsem v motobundě docela OK. Projíždíme několika obcemi, začíná se to klikatit. Domorodci mávají, my je zdravíme. A pak jsme u šunkárny. Zaparkujeme oře a Jarda nám ukazuje, kde se postavit, abychom šli s první skupinou. A ono to fakt funguje. Náš průvodce bude vyprávět anglicky (i když má echtovní přízvuk), což několik Italů znechutí a vrací se ke druhé skupině, která prý bude mluvit domorodým jazykem. Teď k výrobě parmské šunky. Vyrábí se na principu pipeline (počítačníci vědí) bez tepelné úpravy. Nejprve maso připraví, pak nějaký čas leží v chládku. Nasype se na něj sůl, která vsákne dovnitř. Pak už jenom visí. V různých patrech továrny jsou různé teploty, různě dlouho to tam visí až nakonec vznikne ta správná parmská šunka. Akorát je tam slušný smrad, ale asi bych si zvykl. Pouze mne poněkud znervózňuje tik a trhavé pohyby hlavou našeho průvodce.... Továrna je prý druhý největší výrobce ve světě. Majitel je sponzorem srazu, prý neměl 8 let dovolenou a pořád makal. No nic moc.

A pak hurá na občerstvení. Bylo červené víno, bílé víno s bublinkami, a voda. K jídlu housky a samozřejmě šunka. Parmská i vařená. Ta první je lepší, to mi věřte. Po třech houskách končím, abych ještě zvládnul večeři. Navíc kalíšek bílého, které jsem ze slušnosti ochutnal, mi trochu "nadlehčil podvozek". A to mne čeká 40 km na mašině... Cesta zpět však proběhla bez problémů. Akorát průjezd Parmou ve špičce dosti slušnou rychlostí byl dosti adrenalinový. Karabiníci vepředu asi trochu "zneužili", ale nám se to líbilo. Kdy se vám taky poštěstí jet plný kotel protisměrným pruhem na červenou přes křižovatky a auta vám ještě ubíhají. Připadal jsem si jako soudce, který právě odsoudil místního kmotra a teď jej vezou s eskortou tam, kam ruka mafie nedosáhne... Po chvíli, kterou jsme dostali na odpočinek, je čas na večeři. Ta byla fakt veliká, všechno jsem to sníst opravdu nemohl. Roštěnky na víně (pěkně kyselé) a hranolky se tam jen tak tak vešly. Akorát ten plastikový příbor... Houska a jabko se hodí později. Pak začal volný program. Jakýsi místní Drupi nám zazpíval, tančilo se, i Češi reprezentovali a pak začaly soutěže. Jarda neznal chytání jabka ve vaničce s vodou, takže byl poražen, avšak později v hltání čokolády s rukama za zády jsme excelovali. Protože se blížila bouřka a nebe bylo pěkně "fotografické", přetáhnul jsem přes stan nepromokavý vršek, aplikoval špunty a šel spát.


Den pátý - neděle 14.5.2000 Sorbolo - Salo - Madonna di Campiglio - Cles - Bolzano - Brenner - Innsbruck - Kitzbühel - Zell am See; 639 km

Ráno se naše výprava rozpadla. První vyrazil Jirka Svozil, který chtěl jít druhý den do práce, takže jej čekal slušný dálniční vopruz přes Vídeň do Zlína. Pak jsem odrazil i já, protože jsem chtěl být v pondělí doma. Situace se v prácí sice stabilizovala, ale chtěl jsem taky chytit Janu, která odjížděla v pondělí v noci do Popradu. A navíc jsem zjistil, že když jedu sám, tak mi to vyhovuje lépe. Zbytek sice zůstával, avšak Jirka B., Jindra a Jirka E. jeli odpoledne po návštěvě sýrárny (parmazán) směr Grossglockner, zbytek se jel ještě koupat k moři, od kterého jsme mimochodem byli kousek... Následující text popisuje cestu zpět jak jsem ji jel já, takže pouze telegraficky. Vyrazil jsem přímo k severu směr Lago di Garda. Byla neděle ráno a minimální provoz, dokonce i krajina byla zajímavá. U jezera jsem se zastavil v obci Moniga, jak ukazují fotky.

Za Salem jsem odbočil do hor směr Madonna di Campiglio po silnicich , kde se vyskytovaly především R1ky, byla to paráda. Před Madonnou jsem udělal pár fotek ještě zasněžené Brenty, připoměl si slib, že se tam nahoru pod Cima Brenta znovu vydám (byl jsem tam v září 1991).

A pokračoval přes Cles na průsmyk Mendole nad Bolzanem. Dole byla cedule, že je otevřený, ale nahoře stálo přes cestu auto karabiníků a vraceli lidi zpět. Byli dost nekompromisní, z jejich vysvětlení jsem pochopil, že musím dolů do údolí přes Mollaro, takže jsem si dobrých 50 km zajel. Časovou ztrátu jsem vyrovnal přesunem asi 100km po dálnici až do Vipitena, za což jsem zaplatil 11000 lir, nic moc.

Ale tlačil mne čas a nechtělo se mi jet přes Merano a průsmyk Monte Giovo, kde jsem jel loni. Po průjezdu Brennerem, samozřejmě, že ne tunelem, ale po normální silnici, jsem dorazil až do Insbrucku a po dálnici pokračoval až do Wőrglu, kde jsem sjel do Kitzbühlu a dále pře průsmyk Thurn do Zell am See. Celou cestu bylo jasné nebe a večer byla v horách pěkná kosa. V Zell jsem akorát postavil stan a šel hajat. V noci jsem se budil zimou, ale přežil to, akorát stan byl šíleně mokrý od rosy.


Den šestý - pondělí 15.5.2000 Zell am See - Lofer - Salzburg - Linz - Studánky - Česlý Krumlov - Tábor - Praha - Teplice; 560 km

Ráno jsem se rychle sbalil a vyfotil si Kaprun. Chtěl jsem vyrazit na sever směr Lofer, ale zase byly jiné trable v práci, takže jsem si zase pěkně zatelefonoval a pak vyrazil po klasické trase na Lofer. Dále přes německý cípeček do Salzburgu, pak klasická dálniční spojovačka do Linzu a hurá na Studánky. Před přechodem mne málem sestřelil nějaký šílenec v Xantii, který musel jít někde za mnou do svodidel, ale měl jsem ze sebou spustu aut, takže jsem mazal dál a nevracel se... Za přechodem mne uvítali Vietnamci a byl jsem doma... V Rožmberku jsem chtěl zastavit na kafe, ale v mimosezóně je tam mrtvo, tak jsem si jenom koupil kolu v sámošce, pořádně prožhavil mobila "za časký" a mazal směr Teplice. Přejezdovku z Krumlova do Teplic po táborský, cca 260km, jsem jel 3 hodiny včetně totálně zacpané Prahy (průměr si spočítejte sami), takže jsem od randálu v helmě doma ještě hodinku blbě slyšel. Do Teplic jsem dorazil v 16:00. Najel jsem celkem 2329km, průměrná spotřeba XJčka za celou cestu 4,2 l/100km, minimální 3,91 okolo Cortiny, maximální 4,64 poslední den při přejezdu ČR.

A to je vše, přátelé.

Napsal : Petr Farda

Tento článek byl zveřejněn díky spolupráci s www.mototuristika.cz



Komentáře k článku
autor: LZAcKnsOvQAs mail: qupizp@uemhev.com
1.5.2015
adardQAnTFZeR
yHEIcp jddgdvxcdatl, [url=http://hdzewzzwtoxj.com/]hdzewzzwtoxj[/url], [link=http://ekdplcwglrcj.com/]ekdplcwglrcj[/link], http://glnnjtlmvfva.com/

autor: znoenDfaPSnhNicVo mail: swzkyy@epacep.com
1.1.2011
pizeHCRbLSkTukQh
muorjz cnutaphhrrvq, [url=http://lelbhvutsloj.com/]lelbhvutsloj[/url], [link=http://gnznczoazsvc.com/]gnznczoazsvc[/link], http://tnzgwtikezui.com/

autor: Špageťák mail: martin.snydr@email.cz
30.6.2006
Cagiva ist zuppa!
I přes tvoje drzé poznámky na Cagivu (mám V-Raptora 1000 :-) se mi tvůj článek líbil :-) Musím ti pochválit XJ,spotřeba fakt luxusní.S takovou člověk prostě cestovat "musí".Dovolenou sis asi užil pěkně.My se dnes odpoledne chystáme na týden do rakouských Alp a na Slovensko.Předpověď počasí a pohled z okna sice nic dobrého neslibují,ale optimismus vítězí.Nakonec,můžem přece zajet do Sorbola,ne? :-) Měj se fajn a hodně šťastných kilometrů.