Taky
patříte do skupiny lidí, kteří považují skútr za dopravní prostředek
vhodný tak leda k cestám do sámošky pro mlíko? Původně jsem takové
myšlence byl nakloněn i já, ale když se na trhu objevily maxiskútry
typu Burgaman, T-max nebo Atlantic, znejistěl jsem a zatoužil
vyzkoušet, jak se taková věc na delší cestě chová. Štěstí stálo
při mně a já jsem získal na pět dní Silver Winga. Pět dní není moc, ale na pořádný výlet to relativně
stačí. Nejvíc mě to táhlo do hor a když už, tak rovnou do Dolomit,
protože přeci jen jsou, z hlediska prožitku jízdy na motorce,
lepší než Krkonoše, co si budeme povídat.
Text
& foto: Ranza
Tohle
ale není test, nýbrž minicestopis, takže se vydejme na cestu. A
protože samotnému se mi nechtělo, rozhodil jsem dotaz, kdo by ještě
event. jel a za mou "nedůstojnou" přítomnost skútristy se nestyděl.
Nic moc se předem neplánovalo, cílem měla být jen a pouze kvalitní
projížďka, žádný sofistikovaný průzkum pamětihodností a místních
zajímavostí. Původně to vypadalo, že pojede spousta lidí, ovšem
jak čas postupoval, někteří se omluvili, někteří odmlčeli… ve finále
zůstal věrný jen Jirka a jeho Ducati ST2. No, taky dobře. Nakonec
ještě přislíbil účast Pepa (Honda Africa Twin) s tím, že může až
ve čtvrtek odpoledne a že nás někde cestou dožene. Vzhledem k tomu,
že ve čtvrtek večer jsme měli být v Dolomitech a v neděli zpět u
domácího krbu, poměrně neotřelá myšlenka. Ale vo tom to je…
Start - Úterý 20. 08. 1992
V
úterý 20.8. odpoledne jsme dali s Jirkou sraz u mě před domem a
vyrazili k Rokycanům, kde se chalupa rodičů začíná stávat už tradičním
startovacím místem k cestám na jih. Tvořili jsme poněkud nesourodou
dvojku. Obří skútr těsně následován Dukárnou se hned tak na silnici
nevidí. Naštěstí Silvouš (pro příštích pár dní mu tak budu familiérně
říkat) umí na dálnici i 180 a do zatáček se vrhá bez výraznějších
problémů, takže se Jiřík vzadu ani moc nenudil. Po příjezdu jsme
mírně pokecali, pojedli, něco pivka popili a na kutě se odebrali,
bo druhý den měl být náročný.
Ráno
při snídani mi přišlo na um, že i přes opakované ujišťování, že
Silvouš je po kontrole a všechno na něm je v naprostém pořádku,
bych se měl alespoň o základních věcech sám přesvědčit. S hubou
plnou housky se salámem jsem tedy ke stroji přiklekl a jal se bez
nadšení kontrolovat jako první zadní destičky. Byly totál na plech.
Nejdřív jsem nevěřil vlastním očím a snažil jsem si vsugerovat myšlenku,
že to prostě nemůže být pravda a že Honda vyvinula supertenké destičky.
Kdepak, po důkladnější prohlídce bylo jasný, že to jsou desky zcela
normální, jen abnormálně sjetý. Divný bylo, že to brzdilo vcelku
dobře, ani akusticky se to nijak neprojevovalo. Asi zásluha duálu.
Nicméně, k cestě do alpských průsmyků to zrovna nesvádělo. Jenže
co teď? Jirka natěšenej na horský silnice, před sebou jen pět dní
volna s cílem dojet až do Itálie, nad hlavou šmolkově modrá obloha
a já na dvoře vesnický chalupy s půjčeným skútrem bez zadní brzdy.
Navíc s vlastním podílem viny, bo jsem si to měl přes všechny chytrý
řeči zkontrolovat.
Naštěstí
Jirka není žádnej cholerik, takže stál opodál, žvýkal svojí housku
a na moje neotřelé nadávky nijak nereagoval. Tedy občas prohodil
nějaké moudro ve smyslu, že u Ducati by se to stát nemohlo, na to
jsem ovšem zase nereagoval já. Nakonec jsme se dohodli, že vezmem
navrátila, já v garáži sundám zavazadla a zajedem do Hondy. Buď
nám ty destičky vymění, nebo tam ten jejich stříbrnej zázrak necháme,
vrátíme se do garáže, já přendám věci na mého starého, dobrého a
spolehlivého Pan Europeana a vyrazíme takhle. Sice by mě to štvalo,
protože jsem se na pořádnou jízdu na skútru těšil, ale jinak to
ani nešlo řešit. Jak jsme vymysleli, tak jsme provedli, jen cesta
zpět po dálnici byla silně nezáživná, hlavně proto, že jsme si ji
mohli včera klidně odpustit. V Hondě došlo k velkému omlouvání a
k vysvětlení, že destičky na tohohle exota skutečně skladem nejsou.
Naštěstí když viděli můj prodloužený nespokojený obličej, jali se
porovnávat katalogová čísla a zjistili, že tam pasujou desky z VFR.
Ty měli a během pár minut je tam i namontovali. Sláva, mohli jsme
vyrazit. Zdržení bylo částečně vynahrazeno vědomím, že brzdy z VFR
jsou zřejmě používaný i na skútrech. Ergo kladívko, VFR je vlastně
takovej trochu jinej skútřík.
Takže
zpět do garáže pro věci a zase vyrazit směrem na jih. Další jízdu
po dálnici směrem na Plzeň už jsem ani nenavrhoval, takže jsme jeli
přes Beroun na Příbram a dál víceméně po okreskách na Klatovy. Za
Zdicema jsme dali v jedné vesnické hospůdce s terasou pozdní oběd
a tam mě taky dostihl telefonát od Maky, že se dozvěděla, že máme
namířeno do hor a jestli by mohla přijet ve čtvrtek v noci s Pepou.
Proč ne, když se jim chce letět takovou dálku na otočku do Dolomit,
je to jejich věc. Vzkázali jsme, že se na ně těšíme a mohli jsme
pokračovat v cestě.
Před
Klatovama ovšem skončilo pěkné počasí, na obzoru se objevila temná
hradba mračen a nám začaly tuhnout klouby. Navlékli jsme nemoky
a vyrazili do toho nejčernějšího mraku, který samozřejmě ležel přesně
v naší cestě. Naštěstí se pohyboval tak rychle, že než jsme vjeli
do míst, odkud na nás hrozil bleskama a hromobitím, už stačil odtáhnout
a dělal statečného zase kousek dál. Ovšem za ním zůstala slušná
spoušť. Už před Klatovama jsme projížděli jednou vesnicí, kde domorodci
běhali kolem hráze rybníka na návsi a snažili si jí něčím zpevnit,
bo se přes ni valila bahnitá voda přímo na silnici. Na té pak tvořila
celkem hluboký brod. Na druhé straně čekala nějaká auta jak to dopadne,
jestli voda přestane téct nebo jestli se hráz protrhne … my ale
tolik času neměli. Silvouš projel brodem dokonale, ani boty mi nenamočil,
ale vlnu vytvořil vpravdě impozantní. Jak moc byl mokrej Jirka nevim,
ale projel i on a Dukna ho přes všechna má očekávání uprostřed vody
nenechala.
V
Klatovech to ovšem už bylo horší. Jednak tam ještě pršelo, ale hlavně
výpadovka směrem na Železnou Rudu byla neprůjezdná, bo u viaduktu
na konci města se utvořilo regulérní jezero s lodičkama a výletníkama
(loďky dodali hasiči a výletníky srdnatě suplovali místní majitelé
nemovistostí). Tudy to opravdu nešlo. Zkoušeli jsme to objet bočníma
uličkama, ovšem jediný výsledek byl ten, že jsme poznali důkladně
lokální industriální výstavbu a její zaměstnanecká parkoviště. Nezbylo
než opustit Klatovy směrem na Nýrsko a do Železné se dostat přes
Hojsovu Stráž. Déšť naštěstí cestou přestal, takže už to nevypadalo
tak zoufale, hezky se ale samozřejmě neudělalo, navíc byla pořád
dost nechutná zima.
Před
hranicema ještě naposledy tankujeme, pak už jen znudění celníci
a kvalitní asfalt našich západních sousedů. Večer se blíží a my
drtíme směrem na Mnichov. Překonáváme šumavské sedlo u Ruselu a
při táhlém a dost prudkém sjezdu do Deggendorfu se ukazuje, že to
dálkové cestování se Silvoušem bude chtít dodržovat určitá specifika.
Ta věc totiž prakticky nebrzdí motorem. A vzhledem k tomu, že má
sice duál, ale jen dva kotouče, při ostřejší jízdě z kopce s větším
nákladem začínají mít brzdy s bržděním na můj vkus nepříjemně moc
práce. Se sportovním nasazením při jízdě s Duknou za zadkem výrobce
zřejmě nepočítal. No nic, za Deggendorfem najíždíme na dálnici a
tam se brzdy zase ochladí. Možná až moc, bo je pořád zataženo a
zima… zima strašná, kurva drát. Mažeme k Mnichovu cestovní stočtyřicítkou
a začínám přemýšlet, kam dneska složíme hlavu. Původně jsme měli
dojet až za Innsbruck, ovšem díky tomu dopolednímu zdržení jsme
o notný kus pozadu. V noci se nám jet nechce, zas takový nadšenci
nejsme, takže kdesi u Dingolfingu sjíždíme z dálnice a na mapě hledáme
kemp, kde by mohli postarší bikeři své moudré hlavy složit. Jeden
se rýsuje až v Landshutu, takže jedeme tím směrem podle dálnice
po normální silnici a rozhlížíme se, jestli jich tu v reálu není
víc. Začíná poprchávat, zatracená práce.
Zřejmě
kdesi u Lichtensee si všímám vedle silnice "zaslepeného" bývalého
odpočívadla. Na motorce se tam může člověk dostat dírou ve svodidlech,
auto se už neprotáhne. Navíc je to dost daleko od nejbližší vesnice
a samotná odpočívka je ze remízkem, takže tady by se zřejmě dalo
i na divočáka. Jak vymyšleno, tak vykonáno. Zanedlouho už stavíme
stany na asfaltu s hojně prorůstající trávou. Výhodu to má takovou,
že při tomhle počasí nemusíme čvachtat nikde po rozmoklém trávníku.
Nevýhodou je, že tu není pitná voda a že se tu bojíme. Kdo ví, jaká
individua sem jezdí v noci šoustat. Nerad bych se stal obětí sexuálního
zvrhlíka, který, odhodiv do blízkého pole použitou stopařku, vtrhne
do mého stanu slepý chtíčem a zavede, faktického stavu věcí nedbaje.
O motorku se tentokrát nebojim, není moje.
Stany
jsme naštěstí postavili bez deště, ale nedlouho po fajruntě začíná
zase pršet. Naposledy si tedy s Jirkou přejeme klidné noci a lezeme
do svých plátěných příbytků. Zasmušile chroustám sušenky a myslím
na vzdálený a suchý domov, na pohodlné křeslo a teplý svit televizní
obrazovky…ze spánku mě vytrhává dunění a strašlivé houkání. Vyplašené
srdce chytám až u vchodu, kde se snaží rozepnout zip a zmizet ve
tmě. Svěrače nepovolily jen shodou šťastných okolností. Když se
vzpamatuju natolik, že jsem schopen alespoň částečně rozumně myslet,
dochází mi, že kousek za polem vede železniční trať a že to co jsem
slyšel byla tedy naprosto neškodná lokálka, která nemůže opustit
koleje (většinou), tedy přímé nebezpečí od ní nehrozí. Pomalu se
uklidňuju, koukám do stropu a poslouchám neustávající šumění deště.
Humáč tohle počasí, v Čechách povodně a tady to není o nic lepší.
Ráno
už neprší, pod stanem to vypadá nadějně. Venku ovšem syroba a šeď,
to že neprší je zřejmě jen lokální anomálie, mraky se táhnou tak
nízko, že nejsou vidět ani vrcholky stromů. Taky Jirka už leze ze
stanu, koukáme na sebe krhavýma očima a bez optimismu vzhlížíme
k obloze. Motáme se tam kolem motorek jak dva stíny hrdých motorkářů,
kterými jsme byli ještě včera. Do dalšího putování se nám moc nechce,
Jirkovi možná trochu víc, mě trochu míň. Projíždět horské průsmyky
za neustávajícího deště a prakticky podzimních teplot mě tedy vůbec
neláká. Ale na druhou stranu už neprší a co kdyby se to časem zlepšilo?
Domlouváme se, že pojedem až za Mnichov k hranicím s Rakouskem a
teprve tam se podle situace dohodnem, co bude dál. Takže posnídat,
zabalit a zpět na dálnici. Naše rozhodnutí se ukázalo jako správné,
protože už před Mnichovem se to začíná trhat a než ho stačíme celý
objet po obchvatu, dělá se celkem slušné vedro. Ještě tankujeme
a pak míříme podle cedulí na Innsbruck, do totálního slunečního
jasu. Můj orientační smysl mi ovšem huhle do ucha, že jedeme blbě.
Zastavujeme tedy na dálniční odpočívce a radíme se s mapou. No jasně,
dálnice na Innsbruck to sice je, ale ta špatná, ta která vede sice
až tam, ovšem dost velkou oklikou. My potřebujeme směr na Garmisch-Partenkirchen,
což je dálnice úplně jiná a hlavně jinde, než jsme zrovna my teď.
Ale
nakonec to zas tak nevadí, sice jsme si zajeli, ale hlavní je, že
můžeme dálnici už konečně opustit a jet zase po normálních silnicích.
A ty se v této lokalitě ukazují jako nesmírně malebné. Objíždíme
jezero Seehamer a přes ty nejmrňavější vesničky po super asfaltu
a naprosto opuštěných silničkách míříme k Bad Tölz. Tady se ukazuje
Silvouš ve tom nejlepším světle, dokonalá věcička. Za Bad Tölz najíždíme
už na frekventovanou silnici, po té se dostaneme k dálnici do Ga-Pa,
kousek po ní popojedeme, uhýbáme na Ettal a napojujeme se na malebnou
Deutsche Alpenstrasse, kterou v těchto místech máme projetou už
z loňska, kdy jsme se tu motali s Huskym a Jirkou Ernestem. Rádi
se po ní ovšem svezeme ještě jednou, ve směru na Reutte vede kolem
krásných jezer. Jezera ani nic jiného jsme si loni totiž neměli
čas prohlédnout, bo první jel Ernesťák na Fazeru a asi někam spěchal.
Jenže ouha, odbočka na tuhle silnice je značená jako slepá silnice
sjízdná jen na hranice. Prostě do Reutte se tudy nedostaneme. Operativně
se rozhodujeme udělat ještě jeden traverz po úzkých okreskách k
městu Füssen. A opět toho nelitujeme. Přestože jsou ty správné hory
ještě daleko, tady se jezdí nádherně. Žádný provoz, malebná krajina,
uzounké silničky. Paráda.
Nakonec
najíždíme na hlavní č. 17 , těsně míjíme bavorský kýč Neuschwanstein,
kde jsme byli taky už loni, před Füssenem znova tankujeme a odbočujeme
doleva k rakušákům. Těsně u bývalé celnice narážíme na zajímavost,
u které zastavujeme na průzkum. Kdysi tu kdosi postavil v zužujícím
se korytě říčky Lech vysoký jez (skoro přehradu) od kterého byla
zadržená voda vedena dlouhým tunelem do místní továrničky. Dneska
už náhon nefunguje, resp. zřejmě nic nepohání, ovšem jez zůstal
a vytváří malebný vodopád řítící se do úzké soutěsky. Nad vodopádem
vede můstek, křišťálově čistá voda, rozeklané skály - pěkné místečko,
jen trochu moc lidí. Místní atrakce numero uno. My srdnatě prozkoumáme
polorozpadlý domeček úsťových stavidel, ke kterému je samozřejmě
vstup zakázán, bo kdyby někdo propadl podlahou, zmizel by zřejmě
navždy v tom tunelu jak do pekla, ale posléze opět navrčíme svoje
soustrojí a razíme dál.
Za
hranicema nabereme konečně směr na Reutte, tím projedeme, pokračujeme
po silnici č. 198 a za vískou Elmen odbočujeme na první průsmyk
alpských parametrů - Hahntennjoch. Na mapě nevypadá nic moc, ale
ve skutečnosti je to fešák. Nevyniká ani tak svou výškou (1884m),
ale spíš malebným okolím a svou relativní opuštěností. Silnička
je prvotřídní, ovšem ukazuje se další zvláštnost Silvouše. Průsmyk
se s ním dá bez problémů vyjet na kochačku, pokusům o drsnější tempo
se sveřepě brání. Klasická prudká vracečka se totiž projíždí pomalu
a následné otáčky motoru při akceleraci za zatáčkou jezdec nijak
neovlivní, prostě jak jsou nastavená regulační závaží ve variátoru,
tak to reaguje. Tedy nic moc, bo Silvouš má poměrně slušný výkon,
takže variátor je logicky nastavený na akceleraci z relativně nízkých
otáček, aby běžné uživatelky při cestě za nákupy houfně neuléhaly
na křižovatkách při brutálních wheelie.
V
pohodě tedy vyjedeme na vrchol, pokocháme se nádhernou krajinou,
naplníme plíce čerstvým vonným vzduchem a opět v pohodě sjíždíme
na druhou stranu k městu Imst. Počasí je pořád super, opravdu nádherný
podvečer, při průjezdu borovými lesy nad městem se mi skoro chce
řvát blahem. Tenhle okamžik mi zůstane v paměti dlouho. No nic,
nebudu si tu hrát na lyrika, projeli jsme městem a po silnici č.
186 se vydali směrem na Timmelsjoch (Passo di Rombo) s tím, že kdesi
před začátkem stoupání najdeme kemp a ubytujeme se. Zapomněl jsem
se zmínit, že v pozdním odpoledni mě začaly pronásledovaly SMS od
Josefa, že už vyrážejí, že už jedou, že je hnusně, že zase jedou,
že je furt hnusně atd, atd. Snad v každé SMS byl velkým písmem uvedený
povel, ať okamžitě napíšu, kde budeme spát. To se ovšem lehko řekne
(napíše) ovšem hůř splní, zvlášť když člověk vůbec netuší, kam vlastně
dojede. Takže jsem hrál nevšímavého hezouna, na SMS reagoval laxně
a navigoval ho přibližným směrem, kam jsme asi tak měli dojet. Nejdřív
to byl Innsbruck, teď zase Timmelsjoch. Naštěstí neprojeli zatím
ani Mnichovem, takže to bylo jedno.
Kemp
nalézáme ve vesničce Huben, je dost daleko od hlavní silnice a u
té je jen poměrně nevýrazný poutač, takže mám strach, aby ho v noci
Pepa nepřehlédnul. Platíme asi 8 Euro každej, stavíme stany hned
před hlavní budovou, projdeme sprchama a odkráčíme na pivko. Hezky
to dneska skončilo a přitom ráno to vypadalo tak beznadějně. Někdy
kolem jedenácté odcházíme na kutě. Asi v jednu hodinu mě budí hukot
motorů a hlasitý český hovor. Neuvěřitelné se stalo skutkem, ti
dva zoufalci to skutečně našli. Z Prahy vyjížděli někdy pozdě odpoledne
a po průletu Německem a 700 km v sedle konečně dorazili. Pepa staví
svůj kapesní stan, Maky vesele žvatlá a popíjí vínko. Nakonec Pepa
se skrčenýma nohama uléhá do stanu, Maky stále ještě popíjí a chce
si povídat. Odhazuju tenkou vrstvu slušnosti, nechávám ji svému
osudu a lezu do stanu taky. Ráno se budím poměrně časně, ovšem slunce
nikde a zima značná. To nenadchne. Je tu ale ještě malá naděje,
že spíme na nesprávné straně údolí, takže se k nám slunce zatím
nedostalo. Za ukrutného hekání a vrzání kloubů lezu ven abych to
zjistil. Sláva, je to tak, přestože kolem stanů se válí studená
mlha, do protějšího svahu už pere slunce jak šílený a zářící čára
postupuje pomalu směrem k nám. Máme kliku, čeká nás opět krásný
den.
Rozhlížím
se kolem sebe, na stanech, mašinách a autech leží hustá rosa, na
trávě vedle svojí CBR600 leží ztuhlá Markétka. Drsná motorkářka,
jen co je pravda, pro mě by takovej husarskej kousek znamenal jistou
smrt. Ne tak pro Maky, která otvírá jedno oko a okamžitě začíná
opět mluvit. Co říká nevim, můj organismus je po ránu nastaven na
test systémů, komunikační obvody startují až potom. Snažim se jí
aspoň pozdravit, ale ozývá se jen drsné zaskřehotání, které aspoň
budí Pepu. To se pozná podle toho, že se jeho pidistan začne nadouvat
a divoce zmítat, jak si ho Pepa snaží svlíknout. Odcházím raději
zkulturnit svůj zevnějšek do koupelny.
Po
návratu už jsou vzhůru všichni a na přeskáčku líčí své včerejší
dobrodružství. Zde autentické líčení dramatických chvilek včerejšího
přesunu od Pepy: Vyjeli jsme z Prahy v 17.00 za hustého deště.
Maky měla veškeré věci v uzlíčku za sebou, který ji lítal ze strany
na stranu. Na první pumpě jsem koupil pavouka a přikurtoval uzlíček
i jí. U nájezdu na Plzeň se v hustém dešti a mlze ztrácíme. Já na
ni pod mostem čekám až do chvíle, kdy v levém pruhu za vysoké rychlosti
bourá černoch s A6. Stál jsem zády, rána jako prase, krve by se
ve mě nedořezal. Auta za nim jedoucí se mu snaží vyhnout přes odstavný
pruh, kde stojím já a Africa. Oba poskočíme, startujeme a upalujeme
do Itálie. Po chvilce potkávám Maky…
Pomalu
balíme tábor, na plotě sušíme stany (slunce konečně dorazilo skoro
až k nám), snídáme a Maky s Pepou platí za kemp. Dostali dokonce
slevu za pozdní příjezd, slušný místo. Po deváté už jsme všichni
na motorkách (ano, já na skútru) a míříme zužujícím se údolím do
průsmyku. Timmelsjoch je zvláštní tím, že má jen jednu mýtnici na
rakouské straně. K té se vyšplháme, platíme mrzký obolus (kolik
to bylo nevim, asi moc ne, když jsem si to nezapamatoval), pár klasických
fotek a už míříme poměrně jednoduchou a nenáročnou trasou k vrcholu.
Silnice stoupá bez nějakých děsivých zatáček zřejmě ledovcovým korytem,
pár vraceček je až na jeho konci a pak už jsme v sedle. Z rakouské
strany tedy výjezd pohodička.
Nahoře
dáváme pár dokumentačních foto a můžeme pokračovat do údolí. Vlastně
ještě se musím zmínit o jedné skutečnosti, kterou se mi Jirka neustále
pokoušel znepříjemňovat život. Prakticky kdekoli jsme zastavili,
tam svoji Ducati postavil drze tak, že zakryl mého krásného skútříka
a já si ho pak nemohl kvalifikovaně vyfotit. Neustále jsem ho někde
naháněl a nutil, ať přeparkuje. Nakonec proč ne, je o hlavu menší
a vůbec… Ovšem kdo někdy viděl, kterak Jirka manipuluje s motorkou
na parkovišti, tomu je jasné, že než ten zápas sledovat, je snad
lepší nefotit. Tak dál, jedeme z kopce a tahle strana průsmyku už
je klasicky alpská. Zatáčky namotané na prudkém svahu, občas tunel.
V zrcátkách nedůvěřivě sleduju Pepu, který má velmi nepříjemný zvyk,
že jednak jede těsně za mnou (fakt kolikrát čekám, že špunty na
jeho přední TKC80 rozdrnčí mojí SPZtku) a za druhé si zatáčky s
oblibou ještě utahuje, aby to mohl víc naklonit. V zrcátkách to
vypadá dost akčně, takže neustále očekávám řachnutí a kolem svištící
součástky z Afriky. Kupodivu za celou cestu nelehnul ani jednou
a to ke konci už strašil okolí skřípěním stupaček o asfalt. Vyčítat
mu to nemá cenu, je o hlavu větší a vůbec…
Takže
jedno sedlo máme za sebou a u S. Leonarda odbočujeme na Passo di
Monte Giovo. Popisovat nádheru okolí nebudu, určitě jste tam už
všichni byli. Nahoře (2099m) je motorkářů jak na pouti, není skoro
ani kam zaparkovat. Vmáčkl jsem mezi ně svého krásného stříbrného
draka a tolik znechucených ksichtů jsem už dlouho neviděl. Zmetkové.
Je třeba se zmínit o neúprosném faktu, že kredit jezdce na skútru
je mezi motorkářskou veřejností naprosto mizivý. Nikdo zásadně nezdraví
(což mi zas tak nevadí, stejně to unavuje) a když náhodou pozdraví
(protože ho z dálky poplete poměrně mohutný vzhled Silvouše), je
na něm při míjení vidět, že ho to hluboce mrzí. Takže v reálu to
vypadá tak, že protijedoucí zdvihají ruku na pozdrav až na mé úrovni,
protože zdraví Pepu. Ten ale drží basu a nezdraví na oplátku zase
je. Občas ale potkáme někoho na velkym skútru a to je pak jiná.
Skoro mám chuť zastavit a jít se obejmout, takhle nějak to muselo
vypadat v dřevních dobách turistického motocyklismu a od té doby
se všichni zdraví jak šílení, přestože motorek už (zvlášt´ v Alpách)
jezdí snad víc než aut.
Takže
v sedle uděláme pár fotek, protáhneme kostry a zase mizíme do údolí
směrem k Vipitenu. Už máme hlad, hledáme nějaké klidné místo nejlépe
s lavičkou. Ale nikde nic. Nakonec bereme zavděk jen mírným rozšířením
silnice v protisměru, kde hltavě pozřeme vezené zásoby při sledování
projíždějících motorek, protože tenhle průsmyk je docela frekventovaný.
To se mě osobně moc nelíbí, takže další cestu plánuju tak, že před
Vipitenem odbočíme úzkou silničkou na Passo di Pennes. Už jsme tu
kdysi jeli s mou přítelkyní sami a to na některých místech ještě
ležel poctivý makadam. Dneska už je vyasfaltováno komplet, naštěstí
je to tu dál víceméně opuštěné. Pár ufuněných cyklistů, jedno dvě
auta. Kapku se ale začalo kazit počasí a nahoře je docela kláda.
Na déšť to naštěstí nevypadá. Nahoře očumujeme po parkovišti u hotelu,
já dovnitř zaskočím koupit nálepku jako potvrzení návštěvy, chci
vyfotit Silvouše pod cedulí, ovšem opět na něj nevidim přes Dukárnu,
takže ho odvážim až za hotýlek, kde ho fotím o samotě na super místě
nad propastí, prostě klasika. Všechno probíhá v pohodě až do doby,
kdy chceme odjet. To zjišťujeme, že Maky má prázdnou zadní pneumatiku.
Teď se ukazuje, kdo v mládí chodil k pionýrům a je na vše připraven.
S výrazem eskamotéra lovím z přední odkládací přihrádky cosi, připojuji
to na zásuvku a vkládám Maky do rukou vrčící a chvějící se věcičku.
Dav kolem (Jirka s Pepou) užasle zahučel, Maky znejistěla... Je
to ale jen malý kompresor. Nafoukneme pneu a následně lokalizujeme
otvor. Utíká to fest, ale je všední den, takže někde v údolí by
nám to přece měli opravit, nemá cenu tam cpát sprej. Vyšleme Maky,
ať se pokusí dojet co nejdál, že tu posbíráme věci a vyrazíme za
ní.
Sjezd
dolů je parádní, v údolí se opět slušně otepluje. Projedeme pár
vesnic a brzo Maky dojíždíme. Jede zase po prázdném kole. V další
vesnice je otevřená pumpa, ptáme se pumpaře na možnost opravy a
ten nás posílá o pár km dál, že v městečku Sarentino je dílna, kde
nám to opraví. Tak u jeho stojanu aspoň dohustíme a pokračujeme.
Dílnu nacházíme snadno, je to taková všehochuť, opravuje se tu zřejmě
všechno co má kola. Chytáme nějakého mechanika a ručně mu vysvětlujeme,
s čím nám může pomoct. Kouká na zadní gumu a říká "no problem",
ale pak dodává ještě "moment" a kvapnými ale drobnými krůčky někam
odbíhá. Asi se vysrat, jak to tak vidim já.
Děláme
si pohodlí před dílnou na sluníčku, mechanik se skutečně asi za
čtvrt hoďky vrací, vypadá spokojeně, usměvavě. Odvážíme motorku
do dílny, tam stačí pár minutek a je po závadě. V zadní gumě je
zavedený lepivý trn (zvenku) a mechanik tvrdí, že na 99% to bude
OK. Vyinkasuje 10 Euro a my můžeme pokračovat. Je fakt, že celou
zbývající cestu to v pohodě vydrželo. Po opravě projíždíme přímo
skrz městečko. Normální hlavní silnice vede kolem po obchvatu, přestože
na naše poměry je to taková širší okreska. V centru jsou uzounké
uličky, všude kamenné zdi a okenice - jako by se tu čas zastavil.
V místním malém obchodě ještě doplňujeme proviant na večer. Pokud
člověk nepospíchá, takové odbočení do centra se určitě vyplatí,
třebaže z turistického hlediska tu zdánlivě není nic zajímavého.
Po
pár dalších kilometrech odbočujeme i z této relativně odlehlé silnice
na ještě daleko opuštěnější. Na mapě se to netváří nic moc, ale
snad nám to umožní vyhnout se přes kopec Bolzanu, takže není co
řešit. Jenže už výjezd z údolí naznačuje, že jsme měli šťastnou
ruku, protože taková klikatice, to se hned tak nevidí. Přestože
nestoupáme do dvoutisícových výšek, cesta je to dokonalá. Jen co
se dostaneme trochu nahoru a vyjedeme z lesa, jako bonus začínají
fantastické pohledy do údolí. Je vidět i Bolzano z ptačí perspektivy.
Silnička se kroutí, projíždí vesničkami, resp. mezi osamělými usedlostmi,
tady motorkáře určitě tak často nevidí. Horší je to ovšem s navigací,
ukazatelů tu moc není a když jsou, je na nich většinou napsáno něco
úplně jiného než v mé mapě. Jedeme spíš po čuchu než podle mapy.
Občas se ukáže hnědý turistický ukazatel k jakýmsi skalním pyramidám.
Ty leží naším směrem, takže se jich držíme a nakonec se k nim i
dostaneme. Ze silnice jsou vidět jen krátce, ale to stačí. Jde o
skalní město, kde jednotlivé věže ze všeho nejvíc připomínají termitiště.
Hezký, fotogenický, leč daleko od silnice ležící…
My
pokračujeme až do Langostagna (to už je fakt hodně malá díra) a
doufáme, že se nám odsud podaří dostat do údolí mezi Bolzanem a
Brixenem. Nakonec se to i daří, ovšem průjezd úzkou uličkou kolem
kostela, pak odbočka na nějakou podivnou místní komunikaci, která
ze všeho nejvíc vypadá, že skončí u nějakýho sedláka na dvoře, to
všechno neslibuje zrovna úspěch. Pepa večer líčí, jak sledoval před
ním jedoucího Jirku, který měl na tankvaku mapu, pořád do ní koukal
a nechápavě vrtěl hlavou. Na cestě je ovšem třeba vycházet ze základního
faktu, že na mapě nemůže být všechno. Musí se to zkusit.
Každopádně
sjezd do "velké" civilizace je to náramný. Tady už se nedá mluvit
o silnici, přestože je to asfaltka. Je to tak na jedno auto a zcela
evidentně to slouží pouze k obsluze jednotlivě roztroušených usedlostí
na svahu. Takže kdy a kde to skončí je fakt ve hvězdách. Ale je
to super, navíc se před námi rýsuje centrální masiv Dolomit, který
z téhle strany vypadá jak ona známá náhorní plošina z knihy Ztracený
svět od sira Arthura Conana Doyla. Když potkáme jedno auto v protisměru,
musíme všichni zastavit a opatrně se kolem sebe protáhnout. Domorodec
nevěřícně zírá. Přestože okolní hory se motorkářema jenom hemží,
tady je ještě asi nikdy neviděl. Nakonec se do údolí dostaneme,
ale není to tady nic moc. Značný provoz, hluk a celkem tma, protože
už se dost připozdilo a slunce je nízko, do těsného údolí nesvítí.
Tam nahoře bylo podstatně líp. Šplháme tedy zase na druhou stranu
a snažíme se dostat k městu Ortisei, kde by podle mapy měl být nějaký
kemp. Možná tu i je, ale není k nalezení, navíc je to horské středisko,
takže je tu fakt hlava na hlavě. Chvíli se po něm motáme, ale nakonec
padne rozhodnutí pokračovat přes Passo di Gardena (2121m) až do
Carvory, tam by měl být další kemp. Nahoře na Gardeně opět zastavujeme,
hlavně proto, že sháním nálepku. Nikdo tu už prakticky není, taky
je už dost pozdě, pomalu se stmívá i tady nahoře, takže nejvyšší
čas něco najít. Pěkně si to svištíme zase dolů a před Carvorou opravdu
nacházíme kemp. Na recepci platíme každý něco přes 10 Euro, vybereme
volný plácek a stavíme stany. Vyšlo to akorát, než máme hotovo,
je tma jak v pytli.
Po
večeři odcházíme zhodnotit dnešní den do místní výčepny. Pivo klasicky
drahé, ale nezchudneme, protože víc jak jedno nám nenatočí. Prostě
zavírají v deset a basta. Holt jsme vysoko v horách, je to tu samej
sportovec a ty nechlastaj. Je fakt, že kromě nás tady žádný motorkáři
nejsou, vypadá to spíš na rodinky s dětma a pěší turisty. Pokecáme
tedy před zavřenou hospodou, pak prolezeme místním kvalitním hygienickým
zařízením a jdeme na kutě. Jen Maky vyráží na noční procházku kolem
kempu, aby vybila večerní příval energie, který normálně likviduje
pařbou. Nočnímu životu v tomhle velkém kempu pšenka nekvete. Navíc
začíná poprchávat, snad se to do zítra umoudří.
Ráno
je kolem studená mlha jak v Londýně, ale jakmile do horského údolí
pronikne slunce, začne se to trhat a netrvá dlouho, je zase azuro.
Ranní činnost probíhá celkem v poklidu, jen mi v paměti utkvěla
historka, kterak Jirka mazal řetěz. Dalo by se to parafrázovat taky
takhle: starýho psa novým kouskům nenaučíš. Celý problém byl v tom,
že se mu do trávy bořil hlavní stojan, takže když to na něj postavil,
netočilo se zadní kolo. Musel tedy motorku sundat, popojít pár kroků
a zkusit to znova. Už sama o sobě je tahle činnost pro okolostojící
dost velký divadlo, když to navíc udělá třikrát za sebou, je to
k nevydržení. Operativně jsem mu navrhnul, že mu s mašinou budu
popocházet, ať se syčivě plíží za mnou a nastříká to. Jirka něco
mrmlal, že tak to neumí, ale nehleděl jsem na jeho námitky (je přeci
o hlavu menší) popadnul jsem Duknu a začal ji popostrkávat. Jirka
se tedy jal stříkat mazadlo, jenže jak se u toho ještě musel pohybovat
kupředu, stříknul si i na kyvku…. no, nebudu to rozvádět, ale rozzuřit
se umí taky pěkně, cimprlich jeden. Po snídani zabalíme stany, nastrojíme
motorky a můžeme vyrazit. Ještě nabrat benzín (Jirka hudruje, že
tady neberou karty a on přece zásadně platí kartou - asi ho pořád
žere ta kyvka ) a při té příležitosti zjišťuju, že v horách má Silvouš
překvapivě nízkou spotřebu. Zřejmě je to tím, že nahoru ho člověk
k vyšším otáčkám nedonutí a dolů nebrzdí motorem. To naopak při
dálničním tempu vysosne nádrž jen to hvízdne.
Jedeme
na La Villa a dál přes Passo di Valparola (2192m ) na Passo di Falzarego
(2105m). Ale je to tu strašně profláknuté, hrozný provoz - hlavně
auta, takže to nějak není ono. Každý plácek kolem cesty je obsazený
nějakou kochající se rodinkou, na Valparoře nejde skoro ani zastavit,
jak je parkoviště narvané. Takže se tu moc nezdržujeme a hurá do
Cortiny d´ Ampezzo. Dolů už se jede vcelku v pohodě, taky je fakt,
že Silvouš směrem dolů nemá takové problémy s předjížděním, pěkně
to utíká. Za Cortinou najíždíme na silnici č. 51 a míříme do údolí
Cadore. Tady se vlastně všechno jmenuje Cadore. Řeka, údolí, jezero
i městečka. Projíždíme Borca di Cadore, Pieve di Cadore a kdesi
u Pelos di Cadore odbočujeme na Laggio di Cadore a dál do průsmyku
Sella Ciampigotto (1790m). Bylo taky už načase, údolí Cadore je
dost hustě obydlené a silnice podle toho vypadá. Na vedlejších silničkách
je to mnohem zajímavější. Tahle nás vede do hor romantickým temným
lesem, před průsmykem je stočená na divokou skalní stěnu a překonává
jí bezpočtem na sebe navazujících ostrých zatáček. Na jedné kochací
zastávce nás předjeli asi tři motorkáři, tedy vlastně dva motorkáři,
ten poslední si to mastil na nějakém velkém skútru. Těsně před vrcholovými
zatáčkami jsme je dojeli a pěkně jsem si s tím skútrařem zazávodil.
No zazávodil … vypadalo to takhle - brzdy, zatáčka, plnej, nuda,
brzdy, zatáčka, plnej, nuda. Chvílema jsem měl chuť běžet vedle.
Rovinky byly tak krátký, že Silvouš nemohl vytasit z rukávu svůj
jediný opravdový trumf a totiž větší tah při vyšších rychlostech.
Naopak trochu ztrácel na výjezdech, protože ty menší skútry (byla
to zřejmě čtyřstovka Madisson od Malagutti) mají jinak nataktěnej
variátor. Takže akcelerace je rychlejší, ve vyšší rychlosti jim
ale dochází dech. Aspoň to tak bylo na Atlanticu, kterého jsem měl
taky na test. Ale hezký to bylo, Pepa za námi se určitě smál jak
šílenej a ti dva cizí motorkáři před námi nervózně pokukovali do
zrcátek, co se to za nima děja za zvěrstva. Snad se někdy svezu
na Burgmanovi 650, tam by tenhle handicap měl být odstraněný možností
blokovat variátor a jakoby sekvenčně řadit. Hyn sa ukáže…!
Nahoře
v sedle je stylová hospůdka, ale hned vedle byl ještě navíc postaven
mamutí stan, v něm dlouhé stoly, židle a šílená grupa lidí. Měli
tu místňáci totiž nějakou zahradní slavnost. Tož pozvali jsme se
také, jsme družní motorkáři, no ne? Ve stanu to hučelo, snad i nějaká
kapela do toho třískala, před stanem byl výdejní pultík, kde se
prodávaly specialitky. Tady jsme ovšem narazili. Na tabuli bylo
sice pěkně napsáno, co kolik stojí, ovšem co ty názvy znamenají,
jsme vůbec netušili. Domluva s personálem byla jak s tatarama, navíc
měli zcela evidentně všichni požito a nedostatek mezinárodní slovní
zásoby nahrazovali mocnou gestikulací. Nakonec se jako průzkumník
obětoval Pepa, cosi si objednal, zaplatil a pak napjatě očekával,
co to bude. Byl to stejk jak kolo od vozu, takzvanej dřevorubák.
Jenže výdejní rychlost na stejky nebyla nic moc, takže my ostatní
jsme byli o kulinářský zážitek ochuzeni a jen jsme sledovali, jak
do sebe Pepa s bolestným funěním souká poslední sousta. Když dojedl,
utřel mastnou tlamu, povolil několik knoflíků na svý výstroji a
pěkně pomalu a zeširoka zamířil ke své motorce, že jako pojedeme
dál. My ostatní naopak dotáhli opasky a s kručícími žaludky vyrazili
za ním.
Měli
jsme namířeno k Lago di Sauris, jenže na Sella di Razzo, přes které
jsme chtěli jet, není ještě asfalt. Na odbočce nás překvapila hliněná
rozbitá cesta a značka, že takhle by to mělo vypadat příštích 14
km. Pepa se vyrazil podívat za nejbližší zatáčku, jestli náhodou
značka nekecá a jak se dalo předpokládat, ani za zatáčkou to nebylo
lepší. Sice tvrdil, že se to dá v pohodě projet, ovšem tvrdil to
ze sedla Afriky a ani Maky ani Jirka nevypadali, že by s ním nějak
nadšeně souhlasili. Nezbylo než pokračovat dál po asfaltu a směrem
na východ se vydat údolím Pesarina. Taky to tu nebylo rozhodně špatný,
ovšem silnice nebyla moc udržovaná. Je vidět, že tu skoro nic nejezdí.
V horní části je údolí opuštěné úplně, teprve ke konci se objevuje
sem tam občas stavení a malé podhorské vesničky. V jedná takové
naprosto nevýznamné a turisticky opomíjené díře narážíme na šikmou
zvonici, tak šikmou, že by se za ni nemuseli stydět ani v Pise.
Zastavujeme pod ní, chci si ji vyfotit. Ostatní vůbec nechápou,
proč tam stojíme, ničeho si nevšimli, asi celou cestu sledujou jen
svoje přístroje na palubce. Odcházím několik desítek metrů zpět
po silnici, abych tam měl věž pěkně celou a pro netradiční záběr
uléhám na asfalt. Jako na potvoru, snad jediný auto, které tudy
dneska projíždí, jede zrovna teď. Taloš je zřejmě zvyklej na krávy,
ovce a opilce ve vozovce, takže ho ležící motorkář nechává vcelku
klidným a tiše mě objíždí, čímž mi způsobuje skoro infarkt. Vyskakuju
na nohy a zděšeně odhopkám z vozovky, následně se ostražitě rozhlížím
a hledám další auto, ale pro dnešek místní dopravní kolaps skončil,
to další auto tu čekají až zase ráno kolem sedmé.
Konečně
najedeme na silnici č. 355 která by nás mohla dovést do Comeglians
a přes Ravascletto k rakouským hranicím (tudy jsme jeli s brňákama
před dvěma roky), ale podle mapy se zdá, že by tu měla být ještě
jedna souběžná silnice přes M. Zoncolán. Najít v terénu tuhle vlasovou
čárku byla ovšem pěkná fuška, v jednu chvíli to vypadalo, že jedeme
za jakousi vesnici na hřbitov, kde u pumpy s konvema silnice končí.
Ale nakonec kolem hřbitovní zdi jako tenounká asfaltka pokračovala
dál, mizela v lese a ostře nabírala výškové metry. Tedy už jsem
viděl lecos, ale takovou silnici ještě ne. Stoupání bylo stále prudší
a prudší, přidaly se i zatáčky o 180° v takovém krpálu, že to v
nich skoro vypadalo, jako když jedeme nahoru po zdi. Evidentně šlo
o starou přístupovou vojenskou komunikaci, na kterou z neznámého
důvodu jen kdysi položili asfalt a v těch nejproblematičtějších
místech dali svodidla. Cestou jsme potkali jen jedno auto a byla
docela fuška se mu vyhnout. Ale rozhodně to stálo za to a jestli
nikam, sem se určitě ještě vrátím.
Pod
vrcholem projíždíme dvěma tunely. Pokud si někdo představuje klasický
alpský tunel, dělá chybu. Tohle jsou díry tak na jednoho koně a
horský dělo. Dlužno dodat, že docela dlouhé díry. Navíc uvnitř chybí
asfalt a ze stropu prší. Člověk vlítne dovnitř se slunečníma brejlema
na zobáku jak mastný papír do průjezdu a pozdě zjistí, že tam už
není asfalt, ale parádně rozbitá mokrá hliněná klouzačka. Následuje
divoký tanec s vlky a z tunelu se pilot vynoří s tak vyvalenejma
bulvama, že by se za ně nemusel stydět ani Glum z Pána prstenů.
Za tunely se silnice dost zhoršila, o asfaltu zřejmě slyšela jen
kdysi dávno a bylo to krátké vyprávění, naštěstí k vrcholu je to
jen kousek. Nahoře zjišťujeme, že jsme se vyškrábali k monstrózní
horní stanici lanovky, na kterou jsem už koukal z údolí Pesarina
a přemýšlel, co to tam nahoře může být za podivnou obrovskou hranatou
stavbu. Je tu fantastický rozhled. Prostě bomba, nedá se to popsat
a ani na fotkách to nevypadá tak, jako ve skutečnosti. Navíc tu
nikdo není, lanovka funguje zřejmě jen v zimě a pokud je tu nějaká
stálá služba, nevšímá si nás. Stojíme na horní hraně sjezdovky a
díváme se na parkoviště hluboko pod námi. Z naší výšky vypadá trochu
jako letiště. Sjezdovka je to pořádná, kousek pod námi je klasický
buben, travnatý svah mizí a objevuje se zase až o pár set metrů
níž.
Nedalo
to ani moc hecování, Pepa odkládá část bagáže a vyráží zjistit,
jak si drapáky poradí se svěží horskou travičkou. Byl by to ostatně
hřích, nezkusit pokořit takovou sjezdovku. Ujel asi dvacet metrů,
dalších deset metrů zkoušel zastavit a když se mu to konečně podařilo,
vzepřen o klepající se ruce bleskově přesouval reservní zásoby životní
energie do oblasti svěračů. Nechtěl bych být na jeho místě ani za
zlaté prase. Špunty mu nebyly moc platné, gravitace ho táhla po
svahu dolů, kdyby popojel ještě pár metrů, dostal by se na hranu
bubnu a nepomohla by mu zřejmě ani kotva. Možná by doklouzal na
parkoviště po spáleném zadku, nesměl by se ovšem cestou potkat s
odloženou Afrikou. Naštěstí to tedy ubrzdil, teď to jen chtělo otočit
a dostat se zpátky. Adrenalin jak svině, Berkovec by mohl závidět.
Nakonec se povedlo i tohle, přestože Afrika měla tendenci se při
šplhání zpátky stavět na zadní. Řekl bych, že sjezdovka zůstala
nepokořena a Pepa nahoře dýchal jak po brutálním čísle s profesionálkou.
Nemůžeme
tu být věčně, tedy necháme Josefa krátce vydechnout a pokračujeme
na druhou stranu do údolí. K parkovišti pod sjezdovkou ještě sjedeme
po úzké obslužné komunikaci, ale tam se napojíme na širokou a dokonalou
silnici s krásnýma zatáčkama, na který se dá držet náramné tempo.
Chrochtáme blahem a fičíme dolů, když tu náhle - co to? Dojeli jsme
nějaké dva závodníky. Jeden na Monstru a druhý na R1. Pěkně oba
v zatáčkách vysedávali, krásně pracovali zadkem a kolena vystrkovali,
radost na ně pohledět. Nic to ovšem neměnilo na neúprosném faktu,
že zdržovali. Moc se mi do předjíždění nechtělo, říkal jsem si,
že je na tom skútru rozdráždím a oni mi to pak s chechtotem vrátí,
nicméně stačily další dvě zatáčky a při představě, jak se za nima
zbytečně vleču až dolů, se mi udělalo rudo před očima, nasadil jsem
Silvoušovi ostruhy, ten nadšeně zaržál a šli jsme na to. Neměl jsem
samozřejmě šanci dostat je v akceleraci, přestože se jelo dost rychle
a navíc z kopce, tak jsem je oba drze vybrzdil před zatáčkou. Je
fakt, že jsem ji pak musel projet po podlážce (u skútru těžko mluvit
o stupačce), nicméně ustál jsem to a mohl jsem v zrcátku sledovat,
jak je ještě bere vnitřkem zatáčky Pepa a za ním na rovince i Jirka.
Dole
v údolí bylo nekřesťanské vedro, na první křižovatce jsme zastavili
a začali odkládat přebytečné svršky. Mohli jsme pokračovat buď přes
Plöckenpass do Rakouska nebo ještě popojet Itálií a přejet až přes
Nassfeldpass. Vyhrála to delší cesta, ale času nebylo zas tolik,
abychom vyzkoušeli další totálně opuštěný silničky podél hranic,
museli jsme vzít zavděk hlavní komunikací na Tolmezzo a Móggio,
odkud teprve odbočovala údolím d´Aupa silnička našich oblíbených
parametrů přes Sellu di Cereschiátis do Pontebby a dál na Nassfeldpass
(Passo di Pramollo). Stoupání na tenhle hraniční průsmyk patří mezi
ty nejmalebnější, protože z italské strany je zachováno původní
úsporné trasování. V sedle je pár hotýlků a náramně fotogenické
jezírko ke kterému jsme zajeli a dali odpočinek. Jirka obcházel
svůj cestovní derivát sportovní motorky a s hrůzou zjistil, že si
při výjezdu odřel tlumiče výfuků na obou stranách. To ho roztrpčilo
skoro stejně, jako ta nešťastná záležitost s umatlanou kyvkou po
ránu. Ale nedivím se, jel totiž stejně rychle se mnou a já na skútru
neškrtal ničím. Holt budou muset v Bologni ty svoje cestovní speciály
ještě kapku domyslet, bo s nasazenýma originál kuframa to má tlumiče
proklatě nízko.
Josef
odešel zlikvidovat luxusní hygienická zařízení hotelu a já vyrazil
na obchůzku kolem jezírka. Bylo to tam opravdu hodně malebné, když
to i mě přimělo k pěší turistice. Jirka zamyšleně hudroval nad svou
Duknou a Maky spala vedle motorky, což je u ní při každém zastavení
oblíbená činnost. Občas to prokládá spánkem vsedě na motorce, to
když je náhodou na zemi vlhko. Odpoledne se nachýlilo, bylo načase
pokračovat. Neradi, je tu fakt krásně, ale musíme. Silnice na rakouské
straně je kompletně rekonstruovaná, jede se po ní rychle a bezpečně.
Tedy bezpečně… to by se jeden nesměl utkat s klopičem Josefem. Takže
mě v jedné zatáčce šeredně nakopnul výfuk na zemi a jak se dole
Pepa svěřil, jednu z těch větších se mu taky nepodařilo trefit zrovna
perfektně a pak míjel zrcátko protijedoucího auta o milimetry a
napjatě sledoval všemi barvami hrající obličej jeho řidiče. Nicméně
přežili jsme a přestože se Pepa hodně snažil, z kopce se mu Silvouše
pokořit nepovedlo.
V
Tröpolachu tankujeme a pokračujeme přes Windische Höhe k Millstätter
See. Je tu kemp vedle kempu, ale nějak se nám žádný nepozdává, až
nakonec nacházíme jeden, který má sice už po sezóně, nicméně majitel
(kterého překvapíme u večeře na verandě) je ochoten nás nechat přespat
v už postavených stanech (byl tu přes prázdniny asi nějaký dětský
tábor) za 7 Euro. Což je paráda. Nevýhodou je, že nefunguje hospoda.
Ale kdo ví, jestli vůbec kdy pro ty skauty fungovala. Ubytováváme
se ve stanech, jsou to takový velký "áčka" vždy dvě a dvě postavený
proti sobě se společnou předsíňkou. Nic moc, popravdě. Večeříme
a jdeme si k majiteli koupit nějaké lahvoně, co nám slíbil. Maky
se nám zatím někam ztrácí i s motorkou, ale brzo je zpět, a veze
nějaké vínko (to nepřekvapilo), navíc i chipsy a dokonce flašku
koňaku nebo co to bylo (to už jo). Vysvětluje, že má právě narozeniny,
takže bude oslava. Přeneseme si stůl a lavičky k ohništi, rozděláme
oheň a dáme se do toho. Zakrátko nás přijde navštívit i místní kuchař,
takto brigádník ze Salzburgu (student), který tu dřel v potu tváře
celé prázdniny a vydělával na naše poměry ukrutnej balík. Jemu se
to zdá samozřejmě málo. Bydlí ve stanu hned vedle, přináší taky
nějakou tu flašku, gratuluje Maky a internacionálně do toho jde
s námi. Po pár rundách konečně padají jazykové zábrany, hovor je
plynulý a srozumitelný a ve finále dokonce domlouváme, že nám ráno
udělá v kuchyni nějakou dobrou snídani zcela zdarma. Je třeba ovšem
vstát brzo, ještě před majitelem, který by mu takové knížecí gesto
zcela logicky rázně zatrhnul.
Kromě
nás je tu ještě jedna parta, která paří kousek od nás, zřejmě tady
zůstali a pomáhají likvidovat a uklízet tábor, protože jsou to většinou
adolescenti a velmi mírnou konzumaci lihovin vynahrazují bujarým
a hlasitým zpěvem. Náš kuchař se o nich nevyjadřuje nijak lichotivě,
zřejmě nebyl v průběhu prázdnin sexuálně úspěšný. Po celodenním
ježdění jsme dost utahaní a je to na nás vidět (tedy kromě Maky,
ta naopak touhle dobou ožívá). Kuchař zhodnotil situaci, odpochodoval
do tmy a vrátil se s plnou igelitkou pochutin na snídani. Zřejmě
mu bylo jasné, že nemáme nejmenší šanci vstát včas. Sám pak odkráčel
do svého stanu a usnul jako špalek, ranní vstávání na pátou není
žádná sranda. Tím ovšem trochu zaskočil Maky, která tajně doufala,
že s ní vydrží pařit až do rána. Od nás nemohla nic takového čekat,
už jsme skoro padali do ohně a nesouvisle blekotali páté přes deváté.
Sebrala tedy flašku vína a vyrazila na průzkum k oněm krásně pějícím
adolescentům, přestože neumí německy a bylo velice nepravděpodobné,
že by oni uměli česky. My naopak zalezli do spacáků. Sladce jsem
usínal a z dálky se ke mně neslo: "happy birthday, to you… happy
birthday, to you…". Ta se fakt neztratí.
A
závěr?
Poslední
den je ve znamení přesunu. Jedeme klasiku přes Turracher Höhe a
Sölkpass, při každé zastávce Maky okamžitě usíná. Holt narozeniny
jsou narozeniny. Kdesi u Hallstatter See zase tankujeme a pokračujeme
po okreskách kolem Linze, přes Vyšší Brod, zadem kolem Českého Krumlova
po super nové silnici na Prachatice. Dál se trochu motáme, protože
před Pískem jsou popadané mosty po povodních, v Písku se odpojuje
Jirka mířící někam na Orlík za příbuzenstvem, my drtíme směr Praha.
U Příbrami se loučíme i my, bo Pepa s Maky jedou přímo po dálnici
a já se stáčím na Beroun, odkud je to na mou stranu Prahy blíž.
Celkem za poslední den asi 700 km, za celých pět dní to bylo něco
přes 2100. Pěkný to bylo, počasí vyšlo náramně (kromě toho prvního
dne), všechno probíhalo v pohodě, celkem mě to stálo něco přes 4000.
Což docela ujde. Na vyčistění hlavy od všedních starostí dokonalá
záležitost. Jen je škoda, že to rakousko-italský pomezí je přece
jen trochu z ruky. Klidně bych tam jezdil na víkend, pořád zůstala
spousta neprozkoumaných odlehlých silniček. Snad příště.
Komentáře
k článku |
|
autor:
Maca3MM |
mail: |
1.7.2009
|
XJR1300
|
|
|
|