Jednoho dne se v hospůdce Na Křižovatce v Rudolticích, kam jezdíme za kámošema na pivko, zrodil nápad, kam letos vyrazit na dovolenou. Padaly klasické motorkářské nápady, jako Alpy, moře, pravda taky mě to tam táhne, ale nakonec jsme se shodli na tom, že všude dobře, doma nejlíp. Tady se přeci jen člověk všude domluví, vzdálenosti nejsou problém, pivko teče proudem a těch zajímavostí tu je tolik, že to člověk, přiznejme si, no prostě nezná. Takže nakonec jsme se dohodli, že se pojedeme podívat na hrady západním směrem od našeho rodného Lanškrouna - to jest do Čech. Při dalších sezeních se postupně krystalizovaly konkrétnější objekty ke shlédnutí. Já jsem se poté zhostil plánu naší cesty, což obnášelo prolistování mapy hradů a zámků ČR, kterou jsme si s Luckou náhodou zakoupili na nějaké benzince, při loňské cestě na dovolenou do Tater.

Účastníci :

já a Lucka " ševelící švýcarky Honda CB Seven Fifty (jak říká Peťa - vysavač)

Peťa " bublající Yamaha XV 750 Virago Honza "

doprovodný vůz Mitsubishi Colt (nyní již neexistující - viz dále)

Start jsme původně plánovali na stejný datum, jak se konal Streetfighter Day v Hradci Králové s tím, že tam přespíme, ale jak zúčastnění vědí, nebylo to zrovna dobrý počásko na velký ježdění a na chrnění ve stanu taky ne. Na Streetfighter Day jsme se jeli podívat stejně, ale vyměkle jsme jeli Honzovou Micábou. Přes nepřízeň počasí se ale akce vydařila dost dobře. Byli jsme na tom poprvé a bylo to super. Bohužel jsme propásli soutěžícího kámoše Romana Ježka, který nakonec v kategorii amatérů dosáhl na skvělé druhé místo. Klobouk dolů, jen tak dál. Bylo tady k vidění také spousta krásných civilních strojů. Mimo jiné jsem zde viděl poprvé na vlastní oči krásný stroj Honda CB1300 X4. Opravdová klasika.

I. den, 24.6.2001 :

Asi v devět hodin ráno, když jsme se dostatečně vyspali po promrzlém dni v Hradci Králové, připevnil jsem na mašinu kufry připravené a zabalené z předchozího dne. Navlečeni do kůže, jsme čekali ve slušném pařáku (oproti včerejšku v Hradci neuvěřitelná změna) na Honzu, až dorazí s Micábou k našemu baráku. Čekací čas jsem využil k pořízení fota naloženého stroje. Jakmile Honza přijel, ztrestali jsme ho naházením nějakých těžších věcí do jeho doprovodného stroje. Konečně startujeme z Lanškrouna. Jedeme pro Peťu do Rudoltic a vychutnáváme si první kilometry letošní dovolené prožité v sedle motocyklu. Je to skutečná nádhera, šum svistu kolem helmy, počasí je úplně ideální. Mezi nohama plná nádrž, prostě žádný problém. Peťa je již také připraven, Virago má před barákem, stejně tak jako celou rodinu. Jeho mamka má v ruce foťák a fotí naši odjezdovou euforii. My tři na mašinách v kůži, Honza víkenďák v Micábě jen v kraťáskách. Po osedlání ořů vyrážíme z Rudoltic a jedeme v kompletní sestavě směr Ústí nad Orlicí. Zpočátku zkoušíme co bude nejlepší, jestli jet za Honzou, nebo aby Honza jel vzadu za náma a kryl nám záda před autařema. To druhé se nakonec jevilo jako lepší, i když se to taky občas prohodilo, když si sportovně laděný Honza šoupnul rychlostní vložku - na autaře mu to jede fakt dobře. Holt Japonec. Z Ústí se napojujeme na hlavní tah směr Hradec Králové. Tady už jsme dlouho nejeli, bleskne mi hlavou. Na výjezdu z Vamberka stavíme u oblíbené pumpy, kde bere Peťa benzín, protože tankuje zásadně, až když má sucho v nádrži. Poté klasicky lamentuje, že je dražší než u nás, ale to ještě netušíme, jak je to s cenami PH kolem našeho hlavního města. Posilněni z obchůdku na benzince pokračujeme dál směr Kostelec nad Orlicí. Za Kostelcem již následuje náš první cíl - zámek Častolovice. Kolem tohoto zámku jezdíme poměrně často, snad právě proto jsme tam nikdy nebyli. Tento objekt je jediným zámkem, který jsme mimo hradů během naší dovolené navštívili. Na tomto zámku žije pravá zámecká paní. Část objektu je proto veřejnosti nepřístupná. Stavíme stroje na parkovišti u zámku a vysvlékáme se z kůže (ne z vlastní). Snad abychom dodrželi tradici a účel naší cesty -hrady, jdeme si prohlédnout pouze zámecký park. Ten je poměrně velký a je v něm obora s bílými jeleny a rybníček. Park jsme si obešli kolem dokola a poměrně zblízka si prohlídli bílé jeleny. Stezka nás pak zavedla k rybníčku a kačenkama, které se obzvláště zalíbily Peťovi a Lucce. Po prohlídce parku jsme osedlali stroje a přemístili se asi o sto metrů vedle na parkoviště před hospodou, kde jsme si dali oběd. Tady zjišťujeme, že by po procházce v parku a po dobrém obědě bodlo jedno do skla. To by ale pak nebylo to pravé ořechové a tak někdo přišel se zajímavou kombinací – pito napůl s Colou. Chuťově fakt docela dobrý - skoro jak černý pivo. Vyzkoušejte. Když jsme vylezli z hospody byl už pěkný pařák a proto jsme kožené kalhoty vyměnili za rifle. Vyrážíme dál na Hradec Králové. Vychutnáváme si rychlejší jízdu po široké silnici a užíváme si fakt, že ještě nezačaly prázdniny a před námi je celý týden dovolené mimo hlavní sezónu. Toto jsme později uznali za vynikající věc. Kempy jsou poloprázdné a hospůdky taktéž. Projíždíme Hradcem a na křižovatce smrti se vydáváme na Chlumec nad Cidlinou, kde posléze odbočujeme na Nechanice, abychom tam navštívili Hrádek u Nechanic. Tato stavba se nachází v lesíku a je obklopena golfovými hřišti. Pod areálem je krásné velké parkoviště a bylo ještě krásnější, když nám kluci od strážní budky sdělili, že mašiny parkují gratis. Jen Honza (s naší bagáží) zatáhl plnou taxu. Na hřištích kolem Hrádku bylo spousta snobských hráčů. Nejprve jsme si Hrádek prohlédli zvenčí a poté i zakoupili vstupenky na prohlídku. Objekt zvenčí nevypadá nic moc, je totiž v rekonstrukci fasády, která prý bude dle originálu červeno-bílá. Je to taková malá Hluboká a tato kamufláž mu určitě bude moc slušet. Prohlídka Hrádku předčila mé představy a vlastně i všech ostatních - je to učiněná nádhera. Prohlídku vřele doporučujeme. Z Hrádku jsme nabrali směr Hořice a Jičín, v Jičíně pak dále na Turnov. Krásná silnice s výhledem na Trosky nás již nezadržitelně vedla do hlavního tábora dnešního dne - do kempu v Sedmihorkách. Zde jsme se v pohodě ubytovali ve velikých dvoulůžkových chatkách, zaparkovali stroje a hned vyrazili na prohlídku kempu - sehnat šikovnou hospůdku na dnešní večer. To samozřejmě nebyl žádný problém. Tento večer jsme také ochutnali medovinu, kterou si po jedné lahvince vezli s sebou Peťa i Honza.

II. den, 25.6.2001 :

Ráno, když jsme otevřeli dveře chatky, málem nás oslepilo slunce. Byl den jako vymalovaný, nebe bez mráčků, co víc si může motorkář přát. Když vylezli z chatky pod náma i kluci, vypadali nějak utahaní. Bodejť ne, když to ještě rozjeli v chatce a dorazili tu medovinu. Honza pak taky jezdil celé dopoledne v Micábě s ručníkem kolem hlavy a vypadal jako afghánský terorista. Peťa na tom nebyl o moc líp, ještě že má otevřenou helmu. Když jsme provedli ranní hygienu, seznámili se s automatickými sprchami a nadlábli se, vyrazili jsme na cestu. Najeli jsme na silnici ze včerejška Turnov - Jičín a zanedlouho, jakmile jsme spatřili Trosky, odbočili jsme z hlavní silnice na místní komunikaci k Troskám. Výhodou je, že se dá zajet až nahoru. Vzpomněl jsem si, že jsme se sem s Luckou plahočili před lety nahoru pěšky z druhé strany od železniční trati, ve třicetistupňovém pařáku, do toho krpálu. Trosky jsme si prohlédli jen tak lehce, dohodli jsme se, že je všichni známe, a že pojedeme dál. Vydali jsme se k loveckému zámečku Humprecht, s kruhovou podstavou. Stroje jsme nechali na parkovišti a vydali se na nenáročný výstup nahoru k Humprechtu. Když jsme vylezli nahoru, pocítili jsme poprvé, že je pondělí, a že dnes jaksi nepochodíme, neboť mají na všech památkách zavřeno. Prohlédli jsme si ho tedy alespoň zvenčí a vydali se nazpět. Jelikož jsme dostali už celkem slušný hlad sjeli jsme dolů z kopce do městečka Sobotka na oběd. Tam nás neuvěřitelně překvapili pečenou kachničkou, která dala dohromady unavené spolucestovatele Peťu a Honzu. Za hospodou po obědě číhali policajti, ale my jsme projeli bez problémů a zamířili ke klasickému hradu Kost. Ten byl bohužel taky uzavřen, ale po prohlídce okolo hradu nám bylo jasné, že se někde poblíž ubytujeme a další den se sem musíme vrátit na prohlídku. Jako místo pro nocleh byl určen kemp u Máchova jezera. Vyrazili jsme směrem na Mnichovo Hradiště, Bělou pod Bezdězem s krásným výhledem na zříceninu hradu Bezděz a poté na Doksy, kde tak tak dobrzdíme, abychom stihli odbočit z krásné nové silnice k benzince, kde stavíme a bereme plnou. Honza zajíždí s Micábou do přidružené myčky a po protažení sbírá kusy utržené lemovky ze dveří a byl rád, že mu to neurvalo i zrcátka. Když se podařilo nacpat lemovku zpátky a my s Peťou měli plnou, vyrazili jsme do kempu u Máchova jezera. Kemp byl skoro prázdný. Nachází se v lese, všude samé borovice. Jelikož jsme dostali pěknou žízeň na pivo, chtěli jsme rychle postavit stany a vyrazit na obhlídku. Toto se zprvu zdálo být jako rutinou prověřená záležitost, ale jakmile jsme začali s Luckou protahovat skládací laminátové tyčky textilními oky u našeho stanu, samozřejmě jedna rupla. Honza vytáhl z Micáby lepicí pásku, se kterou jsme to omotali, ale nebylo to nic moc. Nakonec nebylo na výběr, a tak jsme stan nechali v polorozbořeném stavu jako po nájezdu křižáků. Peťa s Honzou měli stan už dávno postavený, tak jsme konečně vyrazili na pivko. Omrkli jsme si přístaviště lodí a řekli si, že bychom se mohli zítra svézt jednou z vyhlídkových lodí, které tam kotvily. No a jelikož už bylo dost pozdě, vykonali jsme hygienu a šli ulehnout do našich stanů.

III. den, 26.6.2001 :

Ráno nás opět přivítalo modrou oblohou, což byl moc potěšující fakt. Kluci byli už taky vzhůru. Peťa neustále lamentoval, jaká mu byla kosa, a že už ve stanu spát nebude. Nebylo divu, když spal jen ve slipech a v noci bylo opravdu slušná zima. Odebrali jsme se proto do sprch, že se prohřejem. Opět jsme zde objevili automaty - asi už jsou všude. Po snídani z vlastních zásob jsme šli do přístavu, nechat se svézt po jezeře. Měli jsme štěstí, asi po deseti minutách jsme už nastupovali na loď. Při vyjížďce lodí po jezeře byl krásný výhled na horu s hradem Bezděz. Dlouho předtím jsem na lodi nejel, takže to byl pěkný zážitek jak pro mě, naší posádku i pro třídu malých dětí, která s námi jela. Moc pěkný zážitek to ovšem nebyl pro malého klučinu, který hrozně potřeboval čůrat a všech se nás ptal, jestli nevíme, kde jsou záchody. Bohužel tam žádné nebyly, tak musel klučina vydržet. Zabojoval a se skříženýma nohama to ustál až do konce. Kabrňák. Po návratu do hlavního tábora jsme osedlali naše 2 mašiny, Micábu jsme pro tentokrát vynechali a vyrazili na výlet na hrad Bezděz. Najeli jsme na již zmiňovanou novou širokou silnici, u které v lesíku posedávali houbaři a nabízeli své úlovky. Vypadaly pravda dost dobře, ale není nad to, když si je člověk najde sám. Honza ale tvrdí, že tyhle lesní sporty zrovna nemiluje. Když se nám za lesíkem otevřelo krásné panorama na Bezděz odbočili jsme doleva a už jsme mířili přímo k hradu. Mašina jsme museli nechat dole ve vesnici, poněvadž tento hrad hradovatý byl jako většina hradů postaven na pořádné skále, na kterou na mašině prostě nevyjedete. No na trialce asi jo! Co šlo, tak jsme sundali a zamkli do kufrů, protože už byl pěkný pařák a před námi byl výstup do pěkného krpálu. Ještě připevnit helmy na věšáčky pod sedlo a hurá nahoru. Cesta posléze začala být čím dál víc strmější, až se nakonec změnila ve skalnatou stezku. Při výstupu jsme se pěkně zapotili, ale výsledek stál za to. Vylezli jsme na věž a tím jsme byli na nejvyšším bodě široko daleko. Ten výhled prostě neměl chybu. Jinak je tento hrad vlastně zřícenina, takže tam toho k vidění až zas tak moc není. Sestup dolů byl o něco rychlejší, ale skalnatá stezka pěkně klouzala, tak jsme museli dávat bacha. Za odměnu jsme si dole ve vsi dali zmrzku. Jelikož nám zbylo ještě poměrně dosti času, bylo rozhodnuto, že se ještě přemístíme na prohlídku hradu Kost. Rozjeli jsme se tedy tímto směrem a zanedlouho již sesedali na parkovišti pod hradem. Stále byl ještě pěkný pařák a tak jsme byli rádi, když jsme po zakoupení vstupenek vstoupili do chladných prostor hradu. Toto je opravdová klasika mezi hrady. Hrad je postaven na skále mezi zalesněnými kopci. Snad proto jej prý vojska kolikrát minula bez povšimnutí a je proto tak krásně zachovalý. Prohlídkou hradu jsme byli nadšeni. Tady na vás dýchne nefalšovaná atmosféra středověku. Po prohlídce jsme už byli všichni notně unavení a tak jsme se nalodili a jeli zpátky do kempu u Mácháče. Zbytek večera jsme strávili v hospůdce na pivku. Měli tam šikovný Jukebox s asi 5000 skladeb, tak jsme to tam rozjeli. Pak už jen umýt, pomodlit a spát. Zítra totiž odsud vyrážíme zas o hrad dál.

IV. den, 27.6.2001 :

Ráno se probouzíme do polojasného dne, provádíme hygienu a zbývá nám už jen sbalit stany a vyrazit, protože snídani necháváme až na Doksy. V Doksech jsme zamířili na parkoviště u náměstí a naběhli do samošky, kde jsme zakoupili něco k snědku, protože nám už od rána pořádně vyhládlo. Je to super, když člověk nikam nespěchá a může se v klidu plácnout na lavičku, dlabat a jen tak očumovat. Následně osedláváme naše ocelové oře a za parného dne opouštíme Doksy. Míříme na další hrad - strážní hrad Kokořín. Jedeme po okraji CHKO Kokořínsko - směrem na Mšeno a užíváme si opravdu krásných přírodních scenérií, kterých je v tomto kraji plno. Je to přímo ráj pro motorkáře kochajícího se krajinou. Zastavili jsme na hlídaném parkovišti dole pod hradem, a motorky nechali přímo u budky ochotného hlídače. Tento hrad je strážným hradem, takže se dal očekávat mohutný výstup na kopec, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Zpočátku se šlo vzhůru serpentinami vydlážděné silnice a pak se odbočilo na stezku lesem, přičemž skoro celá cesta vedla pod korunami stromů, které příjemně chránily před sluncem. Do hradu se vstupuje přes původně padací most nad roklí. Tento hrad se zachoval ve velmi dobrém stavu a je krásně udržovaný. Prohlídka netrvá moc dlouho, protože je to jeden z poměrně malých hradů. Přesto je zde spousta pěkných věcí k vidění. Mě upoutala vyhlídka z věže a procházka dokola po hradebním ochozu. Po prohlídce jsme začali sestupovat zpět na parkoviště ke strojům, kde už byla přímo pekelná výheň a začínalo to vypadat, že by z toho mohla být nějaká bouřka. Jen co jsme uhasili žízeň a lehce se oblékli, nastartovali jsme stroje a vyrazili dál. Za jízdy nás to příjemně ovívalo, tak jsme byli rádi, že jsme zas na cestě. Ráz krajiny i nadále zůstával velmi zajímavý. Jeli jsme údolím kolem řeky, okolo byly lesy, prostě paráda. Nikam jsme proto nespěchali a vychutnávali si pohodovou jízdu. Naše trasa dále směřovala na Mělník a Slaný, kde jsme se mohli pro změnu pokochat rychlejší jízdou na silnici první třídy. Na této trase leží obec Nová Ves, kde bydlí Peťovi příbuzní, u kterých jsme byli ve stejné sestavě (pouze bez Lucky) na návštěvě již před dvěma roky. Zastavili jsme se tam i letos. Jsou to milí lidé, kteří nás rádi vidí. Nechtělo se nám ale jít dál a tak jsme jen venku probrali co je nového. Pak nás vybavili na cestu různými tekutinami a po rozloučení jsme pokračovali dále. Původně jsme dnes chtěli navštívit ještě hrad Křivoklát, ale jelikož bylo takové teplo, rozhodli jsme se, že pojedeme do Řevničova, kde se ubytujeme v kempu u rybníka a půjdeme se vykoupat. Kemp jsme našli snadno a ubytovali se v chatičce pro čtyři s klasickýma vojenskýma bidlama. Honza se zdál být jaksi vyhotoven a zůstal na bidle. My tři zbývající členové výpravy jsme na sebe hodili plavky a vyrazili přes silnici na pláž u rybníka. Do vody jsme se odvážili jen já s Peťou, protože ještě nebyla zrovna "vařící", ale pěkně nás po tom parném dni osvěžila. Když jsme vylezli z vody, slunce už přestávalo mít takovou sílu a tak když jsme oschli, šli jsme se podívat na Honzu. Ten tam mezitím spal, a když jsme ho vzbudili, tvrdil že má hlad a proto jsme se šli porozhlédnout po kempu. Našli jsme tam takovou tu klasickou táborovou jídelnu s hodnýma kuchařkama, které na dotaz jestli by nebylo něco k snědku opáčili, že je rizoto a jestli si prý dáme. No samozřejmě! Bylo báječné, i se sušenkou. Připadali jsme si zas jako pionýři. Večer jsme pak strávili v hospůdce u rybníka, kde jsme poseděli asi do jedné do rána. Naštěstí do chatky nebylo daleko, tak jsme jen přeběhli silnici a šli na kutě.

V. den, 28.6.2001 :

Jelikož už včera večer byla celá obloha zatažena bouřkovými mraky tak, jak jsme po parném dni předpokládali, nepřekvapilo nás proto, že bylo ráno stále zataženo. Bylo také citelně chladněji, což nám po včerejšku ani moc nevadilo. Provedli jsme ranní hygienu, vyvalili věci z chatky a oblékli se do cestovního. Za zamračené oblohy opouštíme tento kemp, který nás překvapil svou pohostinnos-tí a míříme na další etapu za poznáním českých hradů. Další mototuristický cíl je stanoven na hradě Křivoklát. Tímto směrem projíždíme poměrně rozsáhlou CHKO Křivoklátsko. Během této etapy začíná drobně poprchávat, ale jelikož je již Křivoklát na dostřel, nemá cenu zastavovat a soukat se do nemoků. Jinak tato CHKO opět vyniká svou krásou přírody a projížďka zdejším krajem je učiněná nádhera. Když jsme dorazili do městečka pod Křivoklátem, začalo celkem slušně pršet a my na sebe navlékli šusťákové bundy, napařili kapucy a bez zbytečného lelkování vyrazili do kopce dlážděnou cestou k hradu. Zakoupili jsme si lístky a přemístili se na nádvoří, kde jsme mohli shlédnout novodobou ruční výrobu nových trámů. Toto spočívalo v ručním osekání a tvarování mohutných kmenů sekyrami do čtvercového průřezu. Pořádná dřina! Byli jsme rádi, že se na prohlídku hradu vyrazilo celkem brzo, alespoň jsme se schovali před deštěm. Prohlídka byla velice zajímavá a poučná, včetně středověké mučírny a hladomorny. Na hradě byla též stálá prodejní výstava velice precizních řezbářských a kovářských prací. No nic, nějak nám z té hladomorny vyhládlo a tak jsme šli zpět dolů do městečka, kde jsme hned naproti vklouzli do hospody. Po obědě bohužel stále pršelo a tak jsme s Peťou poprvé během naší výpravy oblékali nemoky. Lucka své nemoky půjčila Peťovi a jela s Honzou autem. Po ujetí asi dvaceti km přestalo pršet a dále se jelo směrem na Beroun, kolem řeky Berounky, už jen po mokré silnici. Posléze se dokonce vyčasilo natolik, že začalo opět místy svítit slunce a my se začali v nemokách dusit ve vlastní šťávě. Proto jsme zastavili a vysvlékli se. Jeli jsme dál směrem na Řevnici kde se nám naskytl krásný výhled na Karlštejn. Zastavili jsme u golfového hřiště a pořídili foto. Karlštejn ale většina znala, tak jsme jen přejeli most přes řeku Berounku s krásným výhledem na Karlštejn, projeli pod hradem a pokračovali dále. Napadlo nás, že bychom se mohli jet podívat na lom Amerika, když už se nacházíme tak blízko. Jen škoda, že bylo opět zataženo. Dál jsme jeli už jen přes Mníšek pod Brdy a Nový Knín k dnešnímu cíli, což byl kemp u vodní nádrže Slapy. Našli jsme zde moc pěkný kemp, s krásnými chatkami pro čtyři a zcela novými sociálkami. Paráda. Dali jsme sprchu a vyrazili na zasloužené pivo. Téměř u vody jsme objevili také zcela nový objekt s vnitřní i venkovní restaurací. Seděli jsme venku až do tmy. Během večera přišel krátký, ale vydatný déšť. Nám to ale nevadilo, protože motorky jsme jako pokaždé zakryli - teda alespoň sedadlo a my jsme seděli pod stříškou. Když jsme se pak vraceli, začaly se nám před očima míhat nějaká světélka. Ne, to nebylo z piva, byly to světlušky. Viděl jsem je už víckrát, ale v takovém množství už dlouho ne. Bylo to jako v pohádce Z mechu a kapradí. Potom jsme ještě zaběhli do umývárky na trochu té večerní hygieny a pak se šlo do hajan.

VI. den, 29.6.2001 :

Když jsme ráno otevřeli dveře chatky, zjistili jsme, že nám dnes bude počasí opět přát. Bylo příjemné polojasno, což značilo obléci se spíš lehce. Když jsme se opláchli, předali jsme paní správcové chatku a vyrazili na cestu směrem na Sedlčany. Cestou jsme se zastavili na náměstí jakéhosi městečka a zaběhli do obchůdku pro snídani. "Kam pojedeme potom ?" - napadlo nás. "Do prčic." - zněla odpověď. A jeli jsme za hledáním oněch bájných Prčic známých z písní Ivana Mládka. Nabrali jsme proto směr Sedlec-Prčice. Byl jsem pravda trochu zklamán, když jsme našli "pouze" Sedlec-Prčice. Domorodý občan nás však ujistil, že žádná jiná Prčice v republice neexistuje. Tak jsme to tedy zdokumentovali. Při tomto hledání a ujišťování jsme projeli asi třikrát před nosem jedné a té samé hlídce dopravní policie. Naštěstí bez vztyčení červenobílého terčíku. Raději jsme proto nabrali plnou nádrž na zdejší benzince a upalovali pryč, protože dnes nás čekala dlouhá přemísťovací etapa. Vyrazili jsme směrem na Tábor a poté Pelhřimov, kde je přímo na trati, na skále vybudovaný hrad Kámen. Zaparkovali jsme stroje na parkovišti před hradem, vlastně je to pouze přes silnici, takže zde odpadají jakékoliv výstupy. Nejdříve jsme ale měli chuť na pořádný oběd. Hned po ruce byla česko-čínská restaurace, kde vařil skutečný Číňan. Tak jsme tu čínu zkusili a nutno podotknout, dobře jsme udělali - moc dobré. Po dobrém obědě jsme se šli podívat na prohlídku hradu. Tento hrad je zajímavý nejen tím, že uvnitř jedné z místností vystupuje z podlahy nejvyšší vrchol skály, ale i tím, že je zde krásná sbírka historických motocyklů, což bylo něco pro Peťu. Mě osobně nejvíce zaujala Jawa Rumpál, kterou jsem viděl na vlastní oči poprvé. Kolem hradu je také moc hezký parčík. Prohlídka hradu tedy rozhodně stojí za to z více důvodů. Po odjezdu z parkoviště jsme nabrali kurz na Pelhřimov a Humpolec, kde nás již čekal zrychlený přesun po dálnici na jižní Moravu směrem na Brno. Na dálnici to slušně odsýpalo, ikdyž jsme se shodli, že jsme z těch panelů pěkně vyhrkaní. Tímto směrem jsme se ubírali za posledním cílem naší výpravy a sice za srazem veteránistů pořádaného Indian klubem v areálu zámku ve Slavkově. Těsně před Brnem jsme sjeli z dálnice a zamířili k Brněnské přehradě, kde jsme se chtěli někde ubytovat. Nějako se nám nezadařilo při hledání vhodného kempu, ale byli jsme odkázáni na přilehlou restauraci, že prý se tam dá i ubytovat. A skutečně, po dobrém jídle jsme se tam i ubytovali. Stroje jsme zaparkovali na dvoře, kde byly za bránou. Na zápraží hospody jsme seděli až do tmy a pak jsme šli spát.

VII. den, 30.6.2001 :

Ráno jsme se probudili na pokoji a byl to už zase trénink na domov. Ale my jsme měli před sebou ještě celý den motorkářských zážitku. Obzvláště Peťa jako největší příznivec veteránů byl dnes jako znovuzrozený. Na snídani jsme seběhli z pokoje do hospůdky, kde nám paní domácí připravila snídani. No, jako doma. Po snídani jsme se sbalili a po rozloučení vyrazili zpět na dálnici na krátkou rychlostní vložku. Zanedlouho jsme už ale odbočovali z dálnice směrem na Slavkov. Již na příjezdu do Slavkova bylo jasné, že zdejší veteránská akce bude stát rozhodně za to. Potkávali jsme historické motocykly a automobily různých značek, včetně dobově oblečených pasažérů. Jen stěží jsme se proplétali celou tou slávou, kterou žilo celé město. Parkoviště i kraje silnic v blízkosti zámky byly zaplněny auty. Popojeli jsme tedy kousek dále a zaparkovali v pohodě naše stroje. Jelikož bylo počasí opět vynikající a slunce hřálo, svlékli jsme motooblečení a vyrazi-li na Slavkovský zámek. Myslím, že nikdo z nás nelitoval, že jsme se sem jeli podívat, protože jak příznivci historic-kých motocyklů různých značek jako např. Indian, H.D., Triumph, D.K.W., N.S.U., B.M.W., JAWA, Praga aj., zde byly k vidění také historické automobily, které byly také velmi zajímavé. Když jsme se dostatečně vynadívali na tu nádheru a kumšt šikov-ných lidí, kteří tyto stroje renovovali, odebrali jsme se zpět ke strojům. Po cestě jsme se dohodli, že oběd necháme až někde po cestě k domovu, protože ze Slavkova jsme měli už pouze jeden cíl - domov. Kolem poledne jsme vyjeli ze Slavkova. Ve městě jsme ještě nabrali benzín, abychom již měli bezstarostný návrat a pak jsme to už valili na Brno a poté s obědovou pauzou přes Letovice a Svitavy domů.

Závěr :

Závěrem bych chtěl říci, že naše cesta splnila očekávání členů výpravy, najeli jsme celkově okolo 1000 km, počasí bylo po téměř celou dobu velmi příjemné a stroje pracovaly na jedničku bez sebemenšího zaváhání. Země Česká je z historického hlediska velmi bohatá a ať se člověk vrtne kamkoliv, vždy je na co se dívat. Za rok bychom chtěli podniknout podobnou výpravu, ale opačným směrem - tedy na Moravu, v podobné sestavě, jen s menšími rozdíly ve vozovém parku. Honza svou Micábou zanedlouho po naší výpravě, srovnal se zemí dva ploty a málem se zastavil o barák; ale zůstal věrný značce a zakoupil jinou. Peťa prodal své Virago a zakoupil krásného téměř nového cesťáka Yamahu XJ 600 S, Lucka bude na příští rok konečně také samostatnou motorizovanou jednotkou (ačkoliv byla velice disciplinovaná tandemistka), vybavenou strojem Honda CB 500 N, no a já zůstávám věrný svému CB Seven Fifty. Už se všichni moc těšíme a už plánujeme naši příští trasu pro rok 2002.

Napsal : Redy

Tento článek byl zveřejněn díky spolupráci s www.mototuristika.cz